0. kapitola z Knihy Pište čtivě a srozumitelně (Dalibor Behún /Petr Behún)

Když padlo rozhodnutí, že svět obohatíme další knihou, a začali jsme dávat dohromady její strukturu, po zralé, několikasekundové úvaze jsme se shodli, že téhle kapitole přidělíme pěkné číslo nula.

Je totiž trochu jiná než ty ostatní. Nedáváme vám v ní žádné užitečné rady, nepohoršujeme se nad konkrétními stylistickými neobratnostmi ani nenabízíme jejich elegantní alternativy.

Je to kapitola motivační.

Kapitola o tom, proč stojí za to psát přirozeně a lidsky, i když to může trochu bolet. Kapitola o tom, proč je přístupná čeština výhrou pro autora i čtenáře.

Pokud žádnou motivaci nepotřebujete – pokud odpověď na otázku „Proč psát čtivě a srozumitelně?“ dobře znáte –, můžete tuhle kapitolu s lehkým srdcem přeskočit.

Ale pokud se rádi necháte trochu přemlouvat, potěší nás, když s námi zůstanete. Začneme tím, co nám v používání přístupné češtiny může bránit.

Proč se nám do toho někdy nechce?

Důvodů, proč se zdráháme psát srozumitelně, může být nespočet. Vybrali jsme ty, se kterými se v praxi setkáváme nejčastěji.

„Takhle se tady nikdy nepsalo“

Nedá se svítit, zvyk je železná košile. Pokud pracujete v nějaké větší firmě nebo státní instituci, dá se předpokládat, že v ní máte nastavený určitý styl komunikace.

Možná už roky používáte nejrůznější šablony. Možná některé texty nevznikají ani tak psaním, jako spíš tím, že celé úseky textu kopírujete a skládáte dohromady.

Změnit tyhle mechanismy dá zabrat. A aby byla šance na úspěch, neobejde se to bez…

kvalitního know-how,
velké dávky motivace,
jednoznačné podpory vedení.

Stojí to ale vůbec za to? Jsme přesvědčení, že ano. A brzy o tom zkusíme přesvědčit i vás.

Nejdřív ale další obava.

„Nechci vypadat jako nevzdělanec“

Tohle dokážeme pochopit. Přece jste nestrávili roky na škole, abyste pak psali jako prvňáci, že je to tak?

Nejste v tom sami. Profesor psychologie Daniel M. Oppenheimer se ve své studii^[1] zmínil o průzkumu, který proběhl mezi 110 studenty prestižní Stanfordovy univerzity.

Když dostali otázku, jestli někdy při psaní vědecké práce záměrně používali komplikovanější jazyk, aby jejich práce působila fundovaněji a inteligentněji, 86,4 % z nich přiznalo, že ano.

A dvě třetiny odpověděly kladně na otázku, jestli ze stejného důvodu ve slovníku synonym schválně vyhledávají složitější výrazy.

Slušná čísla, co říkáte?

Upřímně řečeno, dá se to pochopit. Když něco víme a umíme, rádi to dáme najevo. Asi by bylo pokrytecké na to nadávat nebo se proti tomu vymezovat.

Jenže tahle snaha – vytvořit si auru inteligenta tím, že mluvím složitě – může často přinést přesně opačný efekt. Víc si povíme za chvíli.

„Píšu pro samé chytré lidi“

To vám rádi věříme. Možná nepíšete texty pro širokou veřejnost, ale výhradně pro vysokoškoláky nebo přímo pro lidi z akademické sféry. Pro lidi, u kterých předpokládáte, že s chápáním psaného textu nebudou mít nejmenší problém.

Možná si dokonce říkáte, že kdybyste chytrým, vzdělaným lidem napsali něco moc jednoduše, mohli by se urazit. „Panu profesorovi přece nemůžu jen tak obyčejně napsat, že…“

Ale ano, můžete. A pan profesor vám za to nejspíš poděkuje. I k tomu se ještě dostaneme.

„Nikdy se to nenaučím“

Pokud jste se dlouhé roky ve škole a možná další dlouhé roky v práci učili, že správný úředník/manažer/právník musí psát „na úrovni“ (tj. komplikovaně a nesrozumitelně), pak tuhle obavu naprosto chápeme.

Při školeních přístupné češtiny, která jsme ve firmách a institucích pořádali, jsme si ale znovu a znovu ověřovali, že plain language se naučit dá a že to není zas tak těžké. Máme ho totiž v sobě. Je to způsob komunikace, který běžně používáme, když mluvíme s rodinou, přáteli nebo známými.

Takže vlastně stačí to jenom „odšpuntovat“ – sebrat odvahu a principy běžného, přirozeného vyjadřování přenést i do našeho psaného projevu.

V další kapitole se k téhle myšlence ještě vrátíme.

Proč se nenechat odradit?

Možná jsou vám některé z obav, které jsme popsali, celkem blízké. Slíbili jsme vám ale, že vás o přínosech přístupné, srozumitelné češtiny zkusíme přesvědčit. Takže jaké argumenty máme v rukávu?

Po čtivých a srozumitelných textech je poptávka

A píšeme to s plným vědomím toho, že ona poptávka je zatím z velké části nevyřčená.

Ale řekněte sami – nenapadlo vás už aspoň jednou, jak by bylo fajn, kdyby s vámi úřady komunikovaly lidsky a srozumitelně? Kdyby se úřední dopisy, vyhlášky a jiné dokumenty daly snadno pochopit a nemuseli jste se jimi dlouze, složitě a se šťavnatými nadávkami na rtech prokousávat?

Však to znáte: Do schránky (poštovní či datové) vám přijde „úřední lejstro“, a když ho otevřete, s hrůzou zíráte na hustě popsanou A4, kde celý text tvoří jeden zrůdně dlouhý odstavec zarovnaný do bloku, plný odkazů na paragrafy a bezobsažných frází. A vám dá velikou práci z toho textu – kde se to hemží samými „v rámci monitorování provozu na území hlavního města Prahy“, „bylo zadokumentováno stání motorového vozidla“ a „čas detekce přestupku“ – vůbec pochopit, co se po vás proboha chce.

Samozřejmě nejde jenom o státní správu. Nenapadlo vás někdy to samé u textů stvořených třeba vaší bankou nebo pojišťovnou?

Proč přirozeně toužíme po srozumitelných a přístupných textech? Jednou z příčin je permanentní příval informací, které musíme zpracovávat. Ve chvíli, kdy jsou informace nepřehledné, nesrozumitelné nebo zbytečné, přirozeně to v nás vyvolává frustraci a další ne zcela pozitivní emoce.

A teď si vezměte, o co těžší je zpracovávat složité informace třeba pro následující skupiny lidí:

děti a dospívající,
lidé s poruchami učení a pozornosti,
lidé s nižším vzděláním,
cizinci (Ministerstvo vnitra České republiky uvádí, že „k 30. červnu 2022 bylo na území ČR registrováno celkem 1 053 568 osob cizí státní příslušnosti“).^[2]

Jim všem (a troufáme si tvrdit, že nám všem) by jednoduché, srozumitelné a přehledné texty výrazně zjednodušily život.

Srozumitelnost šetří čas a peníze

Snažit se psát srozumitelně, to neznamená naskočit na nějakou módní vlnu politického aktivismu. Je to laskavé, vstřícné, ale zároveň pragmatické rozhodnutí.

Jen dvě zkušenosti ze zahraničí, konkrétně z amerického státu Washington:

Potom co tam úřady zjednodušily jeden z dopisů, které se týkají vydávání řidičských průkazů, vytíženost příslušné infolinky se snížila o 95 %.
Místní ministerstvo financí odhadlo, že poté, co nechalo přepsat jeden z dopisů ohledně daňové povinnosti, se daňový výnos zvýšil o 5 milionů dolarů.^[3]

Z výzkumů navíc vyplývá, že když akciové společnosti píšou své výroční zprávy srozumitelným jazykem, můžou přilákat víc investorů, snížit náklady na dluh a na vlastní kapitál, a dokonce ušetřit peníze za audity.^[4]

(Pokud stejně jako my nejste ekonomové, v zásadě to znamená „vydělat peníze a ušetřit peníze“.)

I vzdělaní lidé mají rádi jednoduchost

To, že i vzdělanci rádi chroustají texty napsané jednoduše, není jenom náš soukromý dojem. Potvrdila to studie, kterou provedla Nielsen Norman Group. Z ní vyplynulo, že odborníci se od běžných čtenářů zas tolik neliší. Mimo jiné:

nečtou celý text – spíš ho skenují a čtou jen to, co je pro ně zajímavé,
nemají rádi plytký, rozvláčný obsah,
nemusí být nutně technicky zdatní,
ocení „zkratky“, jako jsou podnadpisy a krátká shrnutí.^[5]

A upřímně, i kdyby nebylo téhle studie, selským rozumem byste asi došli k podobnému závěru.

I ten nejvzdělanější čtenář je vystavený stejné záplavě informací jako my ostatní. Takže když mu dopřejete jednoduchý, lidsky psaný text, ve kterém snadno najde to, co hledá, věřte nám, že vám bude vděčný.

Taky nezapomeňte, že dotyčný vzdělanec je možná na slovo vzatý odborník ve svém odvětví, ale v tématu, o kterém mu píšete vy, se třeba vyzná jako Křovák v jízdě na lyžařském vleku. Za srozumitelné podání vám pak bude líbat nohy (obrazně).

Autoři srozumitelných textů působí inteligentněji

Patříte také do početné skupiny lidí, která žije v představě, že čím odborněji a „úředničtěji“ text napíšou, tím spíš si získají pověst experta? Pokud ano, vězte, že vědecký výzkum ukázal pravý opak. Dá se říct, že čím jsou vaše texty složitější (a mluvíme o zbytečné složitosti), tím víc si koledujete o to, aby vás čtenáři považovali za pitomce.

Už jsme se zmínili o studii profesora Oppenheimera, ze které vyplynulo, že „pokud se text kvůli své složitosti nedá číst plynule, má to negativní vliv na to, jak hodnotitelé vnímají autory textu“.

Profesor Oppenheimer k tomu řekl: „Cokoli, co znesnadňuje čtení a porozumění textu, například zbytečně dlouhá slova nebo špatně čitelné písmo, sníží hodnocení textu i jeho autora v očích čtenářů.“

A dodal: „Jedna věc se zdá být jistá: Pište co nejjednodušeji a nejsrozumitelněji, a je pravděpodobnější, že vás druzí budou považovat za inteligentní.“^[6]

Není se čeho bát

Jak jsme vás v úvodu kapitoly varovali, nedostali jste od nás zatím žádný užitečný tip. Přesto doufáme, že pokud jste ji dočetli až sem, neberete to jako ztrátu času.

Důvodů, proč nepsat srozumitelně a čtivě, se dá najít spousta. Bránit nám může síla zvyku, obavy o vlastní reputaci nebo obyčejný strach, že se to nikdy nenaučíme.

Důvodů, proč psát srozumitelně a čtivě, je ale daleko víc. Vám jako autorům to ušetří čas a peníze. A čtenáři takové texty prostě chtějí. Upřímně řečeno, ještě jsme nepotkali nikoho, kdo by si stěžoval, že nějaký text je až moc pochopitelný.

Pište čtivě a srozumitelně, a čtenáři vás budou milovat.