Rozhovor se zakladatelem vydavatelství Zoner Press, fotografem, lektorem fotografických kurzů a autorem řady knih k Zoner Photo Studiu PAVLEM KRISTIÁNEM Od roku 2004 do roku 2017 pracoval jako ředitel a šéfredaktor vydavatelství Zoner Press. Nyní působí jako lektor fotografických kurzů na U3V, pořádá praktické workshopy a vede soukromá školení k postprocesu. Na sociálních sítích publikuje autorské články s fotografickou tematikou. Je autorem řady knih k programu na úpravu fotografií Zoner Photo Studio. Svoji první knihu k Zoner Photo Studiu 7 vydal v roce 2004. Do dnešního dne mu vyšlo ve vydavatelství Zoner Press celkem 14 knih, kterých se prodaly desítky tisíc.
Jaký je současný stav české literatury?
Během několika poslední let byl knižní trh, a nejen v ČR, výrazně ovlivněn především omezeními s ohledem na šíření covidu. V období před „covidem“ dosahoval počet vydaných titulů v ČR přes 17 tisíc ročně, např. v roce 2011 vyšlo 18 985 titulů nebo v roce 2015 bylo vydáno 18 282 titulů. (Tento počet zahrnuje vše od beletrie přes učebnice a vysokoškolská skripta až po různé technické publikace.) V posledních třech letech počet nových titulů klesl minimálně o 3 000 a pohybuje se kolem 14 tisíc titulů ročně. Navíc s počtem vydaných titulů klesl i celkový náklad vydávaných knih.
Zajímal jsem se a stále sleduji především vydávání knih s fotografickou tématikou. Zájem o fotografii vystřelil raketově v první polovině 90. let minulého století. Byla to doba rozvoje digitální fotografie a uživatelé digitálních fotoaparátů byli lační po všech informacích. Navíc to byla i doba, kdy se teprve startoval éra sociálních sítí a platforem pro sdílení obsahu, takže knihy a tištěné časopisy byly základními zdroji informací. Na českém trhu v této době působila řada vydavatelství, u nichž literatura pro fotografy představovala významný podíl jejich vydavatelské činnosti.
Tento boom literatury pro fotografy vydržel přibližně deset let, kdy se novinky pravidelně objevovaly mezi knižními bestsellery, a potom začal postupně opadat. Důvodů bylo několik: digitální fotoaparáty již nebyly neznámou novinkou, digitální fotoaparáty se stále zdokonalovaly, práce s nimi se zjednodušovala a pořízení dobrého snímku bylo stále jednodušší. Ale především informace začaly být dostupné i jinými způsoby než pouze namáhavým čtením. V současné době na českém trhu existuje pouze několik málo vydavatelů, kteří občas něco se zaměřením na fotografii vydají. Dnes najdete v knihkupectvích tuto literaturu obvykle někde na nejnižších nebo nejvyšších policích v zastrčených koutech.
Určitě to ale neznamená, že by v současné době nevycházely kvalitní české knihy pro fotografy. Nejsou to ale ty dřívější, tak početné „učebnice“ a „příručky“, ale spíše profily fotografů nebo nejrůznější souhrnné práce, encyklopedie apod. Tady je možné uvést např. významnou knihu Fotografie nového milénia: Od technických mutací k poetice autorské tvorby (Marian Beneš (ed.), Miroslav Vojtěchovský, kol.). Vyšly a vycházejí publikace věnované práci předních českých fotografů (např. Koudelka, Kratochvíl a další); doporučuji nahlédnout např. i do produkce nakladatelství Kant.
Pokud bych měl vyzdvihnout některou z knih z mnoha desítek těch, které vyšly pod mým dohledem jako šéfredaktora vydavatelství Zoner Press, vybral bych čtyři. Především dvě knihy Jana Pohribného: Kreativní světlo ve fotografii a Kreativní barva ve fotografii. A rovněž dvě knihy Michaela Freemana: Perfektní expozice a Očima fotografa.
Jaký vlastně mají potenciál čeští autoři píšící o fotografických tématech:
Není nic jednoduššího než napsat knihu věnovanou fotografování. Je dokonce možné napsat fotografickou knihu bez toho, aby člověk fotografování rozuměl. Složitější je najít někoho, kdo by investoval do vydání knihy, a ještě problematičtější je potom knihu prodat. Největším problémem je ale na knize něco vydělat. Dnes existují jiné možnosti publikování, mnohem jednodušší a především levnější. Jednodušší hlavně v tom, že zejména sociální sítě, YT a podobné platformy dávají možnost publikovat v podstatě cokoli. V případě knižního vydání bývalo dobrým zvykem, že kniha procházela řadou korektur, které měly vedle určité jazykové úrovně dbát i na odbornost. Bez ohledu na to, ale ten největší problém zůstává: Je možné tímto způsobem něco vydělat?
Jaký byl váš první fotoaparát?
O prázdninách po první třídě jsem dostal bakelitový fotoaparát Pionýr. Byl to velmi jednoduchý přístroj a používal se v něm svitkový film 6 x 6 cm. Před několika lety jsem se prohraboval v krabicích se starými filmy a našel tam i zásobník, v němž bylo několik negativů z tohoto fotoaparátu. Zajímalo by mě, v jakém stavu budou po šedesáti letech snímky z dnešních digitálních fotoaparátů.
Později jsem používal fotoaparáty mého otce, samozřejmě Flexaret, Yashica a různé další, a učil se pracovat s bleskem. Jeho baterie byla v rozměrné tašce ze silné veřovice a vážila snad deset kilo. V té době byla pro mě nedílnou součástí fotografování i práce v černé komoře včetně pokusů se Sabatierovým efektem, fotomontážemi a dalšími technikami, o kterých se člověk někde dověděl. S tím, jak narůstal zájem o barevnou fotografii, mě fotografování přestávalo bavit, protože mi chyběla právě možnost vlastního zpracování filmu i fotografií.
Teprve s nástupem digitálních fotoaparátů ve spojení s možností upravovat snímky na počítači jsem se k fotografování vrátil. Dnes používám (stále ještě) zrcadlovky Nikon a k tomu více než desítku různých aplikací v čele s dvojicí programů od Adobe: Photoshop Lightroom a Photoshop. Dále potom různé programy např. pro snímání do počítače (tethering), skládání hloubek ostrosti (focus stacking), skládání panoramat, HDR a řadu dalších, protože jejich výsledky bývají kvalitnější než při použití těch dvou základních aplikací.
Nefotografuji všechno, vyhýbám se třeba portrétům, nemusím krajinářskou fotografii, ale baví mě panoramata nebo tzv. HDR, ale především zátiší ve studiu. Mou oblíbenou disciplínou je ale zpracování fotografií na počítači, stále více mě zajímá tisk a přitahují mě staré fotografické techniky.
Proč jste si vybral psaní knih o programu Zoner Photo Studio?
Tento „rozhovor“ byl pro mě příležitostí poohlédnout se zpět: S psaním knížek o programu Zoner Photo Studio (ZPS) jsem začal u verze 7, což bylo v roce 2004. Potom každý rok vyšla publikace věnovaná nové verzi programu až do ZPS 17. Přeskočil jsem osmnáctku a napsal potom dvě obsažné knížky: ZPS X – Úpravy fotografií v modulu Editor a Úpravy fotografií v modulu Vyvolat.
A proč jsem se vlastně do psaní knih o ZPS pustil? Naše hlavní zaměření v rámci vydavatelství Zoner Press byla počítačová literatura a knihy pro fotografy. Byly to, řekněme, konkurenční důvody, kvůli kterým jsme nemohli po jistou dobu vydávat publikace např. o Photoshopu, Lightroomu a podobných programech, takže knihy o ZPS byly vlastně jedinou možností, jak publikovat něco o úpravách fotografií. A z hlediska autora jsem, skromně řečeno, nikoho lepšího nenašel.
Přesto, že jsem pravděpodobně nejplodnějším autorem publikací o programu Zoner Photo Studio, nepoužívám jej jako svůj hlavní pracovní nástroj. Protože ale tento v ČR velmi rozšířený program školím, sleduji stále podrobně jeho vývoj. V současné době zvažuji, zda se znovu nepustit do psaní nějaké nově koncipované knihy pro pokročilé uživatele tohoto programu, protože se domnívám, že taková kniha na trhu chybí.
Co říkáte na rozmach umělé inteligence a myslíte, že má potenciál nahradit fotografy, autory nebo dokonce vydavatele?
Já jsem se ve škole učil psát ještě násadkovým perem a v každé lavici měl žáček malý skleněný kalamář s inkoustem. Na vysoké škole bylo mým základním nástrojem logaritmické pravítko. Potom dostaly věci rychlý spád: kalkulačky, programovatelné kalkulačky, osobní počítače, digitální fotoaparáty, k tomu internet a web a vše se stále zrychluje.
Umělá inteligence je tu s námi již delší dobu a rychle se prosazuje v nejrůznějších odvětvích. Dokonce tak rychle, že se ozývají významné hlasy, které požadují zvýšení kontroly v této oblasti, nebo dokonce její omezení.
Ve fotografii se AI objevuje již řadu let. Každý fotoaparát je v podstatě výkonný počítač. Technologie jako rozpoznávání obličejů, automatické ostření na oči nebo exponování při úsměvu a řada dalších je dnes běžnou součástí i mobilních telefonů. Rozpoznávání druhu scény nebo objektů pomáhá při stanovení expozice a při zpracování snímku ve fotoaparátu. Současné možnosti AI při úpravách fotografií na počítači dokážou nahradit zdlouhavou lidskou práci zejména při výběrech a maskování. Výběr objektu, oblohy nebo pozadí je u řady moderních aplikací velmi dokonalý i v poměrně složitých případech. Odstranění nebo náhrada části snímku, doostření nebo odšumění funguje již dnes v řadě aplikací velmi dobře. To, co dokáže AI provést s portrétní fotografií, bylo ještě před několika lety výsadou filmových tvůrců.
Ale dnes jsou již k dispozici aplikace, které dokážou velmi výrazně přepracovat snímky, případně vygenerovat kompletní grafiku.
Umělá inteligence se pravděpodobně velmi rychle prosadí v reklamě. Už dnes není řada produktů v reklamních materiálech vyfotografována, ale zkonstruována, a s AI je tento proces ještě rychlejší a mnohem dokonalejší.
Jednoduše řečeno: AI ve fotografii už delší dobu je a její zastoupení poroste. Bude jenom na rozhodnutí fotografa, v jakém rozsahu ji využije. Zcela jistě budou zastánci „čisté“ fotografie, kteří se vrátí třeba až k dírkové komoře. Již delší dobu je zřejmý zvýšený zájem o staré fotografické techniky. A vedle toho se bude ve stále větší míře objevovat i čistě AI umění. Je to přirozený vývoj a každý nechť se rozhodne podle svého.
Kdybyste měl možnost vzkázat nějakou myšlenku celému světu, co by to bylo?
Lidi, myslete!
Není to z mé hlavy, je to upravený citát z Rozpravy o metodě francouzského filozofa René Descarta. Je to citát známý ve své latinské podobě jako Cogito ergo sum, Myslím, tedy jsem. Dnes mi připadá, a to především podle aktivit na sociálních sítích, ale nejen tam, že přes čísla udávající neustále rostoucí počty lidí na Zemi, těch myslících spíše ubývá.
Jan Werich kdysi řekl: „Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“ Je mnoho myšlenek, které byly vysloveny nebo napsány, a které (bohudík) byly zapomenuty. Jsou ale i takové, které neustále platí a je dobré je čas od času připomenout.
