Sean Michael Wilson stejně jako v knihách „Duch bez tváře“ nebo „Příběh prince Gendžiho“ převyprávěl japonské pověsti, které do literární podoby před sto lety sebral Lafcadio Hearn. Jókai se v japonském folklóru nazývají strašidla, přízraky, démoni atd. Jak tedy název napovídá, tato kniha čtenáři předkládá příběhy, ve kterých se vyskytují duchové a podobné bytosti. Svojí kresbou komiksovým povídkám vdechla život Inko Ai Takita. Její umění příjemně provokuje moji představivost a promlouvá k mému před realitou uzavřenému já.
Ačkoliv mají být pověsti v „Manga Jókai“ děsivé, a mnohdy samozřejmě jsou, jejich nejsilnějšími motivy jsou melancholie a smutek. Silné momenty jsou střídány obyčejnějšími, atmosférické pak syrovějšími. Přemýšlel jsem, kterou pověst jsem schopný označit jako nejvýraznější, a bez které bych se naopak obešel. Nakonec jsem usoudil, že takto kniha nefunguje. V „Příběhu ze záhrobí“, jenž vnímám jako rozjezd, na mě dýchá smutek dítěte, kterému zemřela maminka. Následně ji potká. Ta mlčí a pouze se na něj usmívá… Nechápe, proč na něj nemluví. Příběh má zajímavou pointu, nicméně pro mě je důležité to nepochopení, ve kterém cítím zásadní bod atmosféry díla. V „Jezdci na mrtvole“ jsem se dokázal vcítit do kůže muže, který je šílený strachy při zjištění, že jeho bývalá žena umřela s ohromnou nenávistí vůči jeho osobě. Povídka je syrová, krutá a z každého momentu sálá divoký chlad. Dokážete se při čtení odpoutat od okolního světa a přenést se do příběhu? Zde opatrně… Silné emoce ve mně probudila závěrečná pověst „Smíření“. Špatná a sobecká rozhodnutí někdy nelze vzít zpět a následky mohou být osudové. Jsou vám blízké strašidelné historky? Láká vás historické Japonsko? Nebojíte se zlovolně melancholické atmosféry? (Humor v „Manga Jókai“ opravdu nehledejte.) Pak se s chutí pusťte do čtení!
„Manga Jókai“ je dílo naplněné lidovými pověstmi, ve kterých jsou stejnou měrou zastoupeny osobní tragédie, špatná rozhodnutí a jejich následky, sobeckost nebo pýcha. Je zde vykreslená charakterová čistota spolu s ohavností a krutostí. Předpokládám, že i bez obrázků by kniha skvěle fungovala, avšak text je příjemně podpořený náladotvornou kresbou plně vystihující podstatu příběhů.
František Jedlička
Unholy Pagan Fire
