U knih z řady populárně-naučných si samozřejmě všímáme obsahu, rovněž však způsobu podání. Dále je rozhodujícím faktorem, zda autor dané publikace pracoval s doloženými informacemi a my v knize nalezneme odkazy k dalšímu studiu, či se jedná o jeho dlouholetý výzkum. Problematičtí mohou být ti autoři, kteří dávají přednost šokujícím zprávám, nebo protlačují do knihy své názory. Kam bychom mohli zařadit britského autora Lewise Dartnella? Dartnell je astrobiolog a profesor na Westminsterské univerzitě. V českém překladu mu zatím vyšla pouze publikace „Být člověkem – Jak naše biologie ovlivnila historii“, přičemž se jedná o jeho třetí samostatnou knihu v řadě, která je věnovaná vývoji člověka. Zvolená forma vyprávění je příjemná i běžnému čtenáři, autor se vyhýbá složitým termínům (ostatně takřka polovina knihy je věnována poznámkám, seznamu použité literatury či rejstříku, zvídavý čtenář tak může po přečtení knihy dále studovat), přičemž jde přirozeně do hloubky.
Osm kapitol rozvíjí osm témat, která souvisejí, jak název knihy napovídá, s evolucí, biologií a tím, jakým způsobem biologie ovlivnila historii. Bohatě napsaná anotace mnohé napovídá, za všechny tedy jmenujme druhou kapitolu nazvanou „Rodina“. Autor začíná běžnou charakteristikou, co to rodina vůbec je. Srovnává její funkci s našimi nejbližšími příbuznými z živočišné říše (šimpanzi a bonobové) a vysvětluje párové vazby napříč vybranými civilizacemi. Věnuje se monogamii i polygamii. Téma rozšiřuje o dynastické sňatky a reprodukci, a právě zde se zastavuje u původně méně významného rodu Habsburků, kteří dynastickou politikou postupně ovládli Evropu a následně ji převedli do světové války. Na tomto příměru si můžeme udělat obrázek o stylu výkladu a otázkách, které autor pokládá – např. jak souvisí kurděje na zámořských lodích s růstem mafie v Itálii. Jak vidno, kniha „Být člověkem – Jak naše biologie ovlivnila historii“ v sobě spojuje historické bádání s biologickým výzkumem, je žurnalisticky poutavá, nepotřebuje odborné výrazy, tabulky a grafy, a přitom rozhodně nepůsobí jako článek v bulváru. Autor této recenze má rád spojení různých dílků a pohledů, které dávají zobrazovanému tématu větší plastičnost. Tato publikace snese srovnání s těmi nejvýznamnějšími tituly. Pro zajímavost ale zmíním, že kniha pobaví spíše většinového čtenáře Yuvala Noaha Harariho než Richarda Dawkinse (oba autory mám ve velké oblibě a znalec ví, o čem mluvím).
František Jedlička
Unholy Pagan Fire
