LITERÁRNÍ SOUTĚŽ na téma „FANTASY“ – XXII. příspěvek
03.01.2010, 22:47 | Květa Filipi | Diskuse: 2
Šach-mat
Rachel Benatzká
Dokonalé ticho v sále přerušoval jen pravidelný dech dvou přítomných a poklepávání nehtů o dřevěnou desku stolu. Sama místnost jako by také dýchala atmosférou pradávného boje. Světlo vycházelo odevšad a zároveň odnikud a většina stínů se stáhla ke zdobenému klenutému stropu, k hlavicím všudypřítomných sloupů, kde vytvářely místy až neproniknutelnou temnotu. Vysoká gotická okna zdálky vypadala jako z mléčného skla, přestože ve skutečnosti se při doteku jejich povrch zvlnil jako vodní hladina. Jediní dva zdejší obyvatelé se již dávno naučili, že nic nemusí být ve skutečnosti takové, jak to vypadá a tímto heslem se také řídili.
V tu chvíli si krátili čas dalším ze svých odvěkých soubojů. Seděli proti sobě na pohodlných židlích u šachového stolku. Na jedné straně černovlasý mladík ve světlém bílošedém rouchu s jednoduchým stříbrným zdobením. S hlavou ledabyle podepřenou levou dlaní zatnutou v pěst soustředěně pozoroval hrací plochu a prsty pravé ruky poklepával o desku stolu vedle ní.
Žena naproti němu už na první pohled budila naprosto opačný dojem. Prameny dlouhých plavých vlasů jí ležérně vypadávaly ze složitého účesu a spadaly na bledá ramena a výrazné klíční kosti. Její oblečení tvořily uhlově černé korzetové šaty s množstvím krajek, doplněné o rukavice z jemné látky ve stejné barvě. Na rozdíl od svého společníka nevypadala hrou nijak zvlášť zaujatá. S lokty opřenými o opěrky židle si propletenými prsty obou rukou podpírala drobnou bradu a bedlivě sledovala každý mladíkův pohyb. Zlehka se usmívala s přirozenou sebedůvěrou, zatímco její protivník uchopil konečky palce, ukazováku a prostředníku bílou dámu a táhl napříč polem.
„Beru ti střelce,“ oznámil bezvýrazně, když pokládal figurku mimo pole. Jeho zadumaný pohled však zůstal upřený na hrací desku. Takhle to pokračovalo už desítky minut. Tedy toho dne. Tímto způsobem už totiž soupeřili delší dobu, než by člověk dokázal svou myslí pojmout. Čas plynul pomalu a ztěžka jako líná hladina říčního toku. Každý z dvojice se vždy pohnul jenom natolik, aby mohl přesunout jednoho ze svých mlčenlivých vojáků.
Věžní hodiny odbily půl jedné v noci. Skupina mladých lidí se za hlasitého loučení se smíchem přesouvala na parkoviště. Chlapec a dívka se však loudali pár metrů za zbytkem party. Bavili se trochu tišeji než ostatní a čas od času se jen o málo hlasitěji zasmáli. Znali se snad už celou věčnost a vždy si měli o čem popovídat.
Ke skupině se připojili, až když zastavila uprostřed parkoviště. Dvojici připadalo, jako by všeobecné objímání a fráze loučení trvaly hodiny, než se konečně všichni rozešli ke svým vozům. Mladík položil své kamarádce ruku na rameno.
„Tvůj odvoz asi zase zůstal na mně,“ zažertoval, když se na něj tázavě ohlédla. Vydali se tedy společně k jeho „Démonovi“, jak rád přezdíval černé motorce. Popadnul helmu a hodil ji dívce, která ji taktak chytla.
„Příště mě varuj předem,“ zaškaredila se na něj, když si přilbu nasazovala.
„Jasně, jasně,“ na oko se kál zatímco už s hlasitým zavrčením startoval motor. Vyplázl na ni jazyk a houknul: „Tak nasedneš si už?“
„Však už jdu,“ odpověděla mu podobně uštěpačným tónem s úsměvem ve tváři.
„Pamatuješ si na první století, Victusi?“ pronesla mladá žena pokládaje bokem jednoho ze soupeřových pěšců. Tím dotazem vyvolala u mladíka široký úsměv.
„Samozřejmě, Obito, na takové věci se nedá zapomenout. Ale už je to tak dlouho,“ odvětil zvesela a poprvé od začátku hry odvrátil pohled od desky stolu.
„Ovšem, byli jsme mladí a oba pěkně horkokrevní! Skoro jsme při těch hrozných soubojích zničili palác,“ zasmála se Obitus a shrnula si pramínek světlých vlasů za ucho.
„Nutno říci, že jsme si včas uvědomili, kam takové chování směřuje.“
„Včas? Jenom další dva roky jsme opravovali palác,“ podotkla sarkasticky.
„Inu, dobrá. Pozitivní je, že se ještě dal zachránit.“
„Ty abys jednou nemyslel pozitivně.“
„Někdo musí,“ opáčil téměř stejně jedovatě načež na chvíli zavládlo ticho. Tentokrát ho prolomil Victus.
„Tak si říkám, jestli existuje disciplína, v níž jsme ještě nesoupeřili.“
„Neboj se, my si vždycky něco najdeme,“ pronesla tajemně dívka. Vzdychla si: „Pamatuješ? Prvně to byly magické boje, potom ty příšerné souboje v šermu…“
„Příšerné? To říkáš jenom proto, že jsi pořád prohrávala!“
„Nepřerušuj. Kde jsem to skončila? Ach, ano! Pak ta krátká aféra s házením mincí, to bylo tak neprofesionální! Na ty další výstřelky už ani nechci vzpomínat. Například ten utopický návrh s diplomatickým řešením pomocí dohody!“
„Vymysleli jsme i horší věci,“ zasmál se.
„Přiznávám, že občas dokážeme vyprodukovat šílené nápady, ale nějakým způsobem to prostě musíme rozseknout.“
„To mi připomíná, proč vlastně hrajeme tuhle partii?“ zamračil se. Pak přešel k jednomu z „oken“ a Obitus ho následovala. Jemně ťukl špičkou ukazováčku o vlnící se plochu a mléčný povrch pomalu ustoupil tmavému obrazu. Chlapec s dívkou na motorce. Jeli asi malinko rychleji, než by měli, ale vážně jen o trochu.
Obitus se Victovi opřela o ramena a stojíc na špičkách mu zašeptala do ucha: „Dneska je nečeká nic příjemného. Autonehoda, srazí je protijedoucí náklaďák.“
„Pokud vyhraješ,“ vymanil se lehce a opět obraz skryl. Nato se se zamračeným výrazem vrátil na své místo u stolku. Nepřipadal si zrovna dvakrát dobře, když musel opět ustupovat z ohroženého pole.
„Dobře víš, že šachy mi jdou lépe, než tobě. Během posledního století jsme si to dokázali nesčetněkrát.“
„Vítězila jsi jenom prvních padesát let,“ poznamenal vcelku zbytečně, protože v takových situacích nikdy neslyšela. Překvapivě. Sluch měla totiž docela v pořádku.
„A tentokrát zvítězím taky,“ usmála se škodolibě Obitus, když se nahnula nad hrací plochu a pomalu přesunula dámu: „Šach-mat, Viku.“
Mladík následoval s mírně poraženeckým výrazem vítězku k zrcadlu, jež před chvílí opustili. Klepla elegantně upraveným nehtem do poddajného povrchu a obraz se vrátil.
„Počkej! Mám lepší nápad, který prospěje všem!“
Právě projížděli částí silnice vedoucí mezi stromy, když se přímo proti nim objevila silná záře vycházející ze dvou zdrojů. Stále se blížila jako oči krvelačné nestvůry. Strhl motorku na stranu. Sjeli z vozovky. Cítil už jen jak paže sevřené kolem jeho pasu povolily…
„Už jsme tu až moc dlouho, nezdá se ti?“
Přikývla a dál ho soustředěně sledovala.
„Co když tohle všechno přenecháme někomu jinému? Co když to přenecháme jim?“
„Těmhle? Můžeme jim to udělat? Jsou jako bratr a sestra,“ položila ruku na povrch obrazu. Motorka vrazila do mohutného stromu. Oba umírali a sanitka to nemohla stihnout včas. Přikývl.
„Alespoň se vyhnou našim chybám. Asi doufám marně, ale snad se do sebe nikdy nezamilují, jako se to povedlo nám.“
„Ano, byli jsme mladí.“
„To oni budou také,“ konstatoval věcně.
„Ovšem. Tak to tedy uděláme,“ vztáhla k němu pravici. Stiskl ji. Dohoda byla zpečetěna. Smlouva mezi Životem a Smrtí…
Probudili se téměř současně. Místnost vypadala na první pohled výrazně osvětlená, ale stíny se jen schovávaly. Skryté u stropu jako by vyčkávaly na svůj okamžik. Chlapec se postavil na nohy a pomohl vstát i své přítelkyni. Absolutně dezorientovaní se upnuli k jedinému výraznému bodu v místnosti.
Na hracím stolku ležela podlouhlá obálka s ručně psaným nápisem. Dívka ji opatrně vzala mezi prsty a četla: „Mors principum est. Smrt je jen začátek. Podepsán…Život?“ Pohlédla na svého přítele s vyděšeným výrazem v obličeji. Jsou snad mrtví? Položil jí ochranitelsky ruku na rameno. Nemusel nic říkat. Samozřejmě netušil víc než ona. Zatím. Otevřeli tedy dopis a dali se do čtení.
Šachová partie na hrací ploše zůstala opuštěná. Bílý král zahnaný do rohu černou dámou. Konec jedné války, začátek nového boje…
Poznámka vydavatelství:
Text je autentický, bez úprav a korektur. Tento příspěvek můžete hodnotit v diskusi.
Komentáře ke článku: 2
Napsal: lukas (29.12.2010, 13.36)
Lidi pište pište….
Napsal: koblih (02.03.2011, 17.33)
Konec blogu asi co ?
Vložit nový komentář
O vydavatelství
Zoner Press je vydavatelství odborné literatury zaměřené na oblast fotografie, grafiky, webdesignu, programování a bezpečnosti. Nechybí ani zájmové publikace pro děti a mládež.