LITERÁRNÍ SOUTĚŽ na téma „FANTASY“ – XXI. příspěvek
31.12.2009, 10:58 | Květa Filipi | Diskuse: 0
Mráz
Ondřej Veselý
Nesmím pít. Vždycky když se napiju, jde to se mnou z kopce a pak mám za zadkem královu smečku běsobijců. Copak můžu za to, že můj otec měl zvláštní chutě a povedlo se mu chytit vlkodlačici a užít si s ní? Je to sice prokletí, ale když člověk není parádník a umí si vydělat zlaťáky v turnajích, tak to ani nevadí. Jen se nesmí zdržovat dlouho na jednom místě a lidem okolo nesmí být divný, že když mu vrací na zlaťáky, bere si na drobné rukavice. Přece jenom – stříbrňáky v dlani celkem hezky syčí, ale jednoho dost rychle prozradí. Navíc dobré jemné jelenicové rukavice něco stojí, a když se člověk nehlídá, drápy je snadno a rychle roztrhají.
Lehce jsem v Kareši popil, pak se vyrazil s takovou pěknou štětkou projít do stájí na seno a nějak zapomněl, že je jasno a zrovna úplněk, a proměna byla na světě. I když bylo na rynku jen pár lidí, tak je nepřesvědčíte, že máte jen srandovní kostým. Dva a půl metru chlupů, drápů a svalů, co vyje jako smečka ďáblů, udělá svoje. Naštěstí se kněžouři váleli ve stejný knajpě, tak aspoň člověk nemusel poslouchat to jejich: „Ve jménu páně zhyň, pekelníku!“ Díky zředěné běsí krvi to na mě sice moc nezabírá, ale stejně mi pak vždycky hrozně padají chlupy. A věřte nebo ne – i vlkodlakovi může být zima, když notně olysalý prchá ze vsi.
Skončil jsem zase v lese, ještě že se mi podařilo se nad ránem vplížit do hostince a pobrat svý vybavení. Člověk si pak může v lese aspoň uvařit, a ne lovit ve vlčí podobě. Nažrat se jako vlk a trávit jako člověk je dost těžký. Budu se muset přemístit – nejlíp někam do přímořských knížectví, tam se dá schovat i dobře vydělat, pokud se jeden neštítí špinavý práce. Budu muset vyrazit co nejdřív, mágové po mě asi zase pátrají. Nebylo asi nejchytřejší se tehdy vyspat s dcerou bratra hlavy Konviktu.
Vyrazil jsem lesem na jih, daleko od lidí, bohužel zase začalo sněžit a tábořit v lese v zimě je dost nepříjemný i s vybavením. Konvikt je sice proti stvůrám a míšencům, ale sami nemají s používáním magie problém, hlavně komunikační magii a telepatii si oblíbili. Líp se pak vedou výslechy a šíří informace o lovné zvěři. Jen si malinko zdřímnu a pak vyrazím dál.
Sakra, nechal jsem se chytit jako ten poslední blbec, uspávací kouzlo funguje i na dálku, pokud máte dost síly a praxi. Co se mnou bude, je celkem jasný, člověka jsem sice nikdy nezabil, ale dobytek občas jo, a to i cejchovaný. Císař nemá rád, když někdo zabíjí majetek, ze kterýho se odvádí daň. Takže taková malá hranička mě asi nemine. No, mohlo to přijít i dřív. Teď asi nezbyde než čekat. Cela je to pěkná a pevná, metr solidního kamene ve zdech a mříže jak lýtko pěkný holky, dlakové sice mají páru, ale takovou zas ne. Divný je, že za mnou nikdo nepřišel, nikdo se nestará, a přitom neznám větší byrokraty než kouzelníky Konviktu.
Jsou slyšet kroky, tak se přece jen někdo uráčil.
Takový mladíček, vždyť nemá ani vousy. Hlas zní podivně staře, jako když drhne mlýnský kámen. Prapodivná věc, tenhle člověk. „Jmenuju se Dren, jsem zástupcem Velmistra v tomhle kraji a mám pro tebe nabídku, míšenče. Zvažuj dobře, můžeš si zachránit kožich, nebo ti ho nechám zcela podle práva připálit, a tebe v něm.“ Když někdo mluvit chce, proč mu skákat do řeči, lidi pak většinou řeknou víc, než chtěli. „Běhá tu po lese někdo, kdo je ti hodně, hodně podobný, jen má plnou čistou krev, něco takového jsem ještě neviděl. Nevím, jakou to má formu ani kde přesně v horách leží jeho doupě. Pochází zřejmě z prastarých stvůr, není oslaben křížením. Moje přístroje z něj naprosto šílí, vzdoruje jim. Pomoz mi ho chytit nebo zabít, a dostaneš svobodu. Nemudruj dlouho. Nabídka je jasná a odpověď mi dáš hned.“ Čím dál lepší, hory, stará moc – no prostě jsem zase měl štěstí. A já to mám zničit, nebo chytit. Já, kříženec, co se nechává nachytat hloupě s kalhotama u kolen. Co máte ale dělat, když vás někdo postaví ke zdi a u toho vás drží za koule – pak toho není moc k přemýšlení. Přikývl jsem, i když jsem tušil, že budu litovat, ale snad lepší než hranice.
Dren nebyl rozhodně tím, čím se zdál být, přes vzhled mladíčka měl všechno v pobočce pevně v rukou, asi byl jedním z těch příliš chytrých a předčasně vyspělých, co je pak jejich posedlost výsledky dovede moc brzo do hrobu. To je ale jeho problém. Dostal jsem najíst a napít. Vrátili mi moje vybavení a šoupli zase do cely. Prý si mě ráno vyzvednou. Taky že jo, sotva jsem si lehnul, byl u mě Dren s obojkem. Jinak se tomu říkat nedá. Stříbrný kruh potažený mědí, která zmizí, když se vzdálím nebo na to Dren jen pomyslí, zároveň se začne kruh stahovat, a tak mi spolehlivě upálí hlavu. A to jak v případě, že uteču, tak i tehdy, když umře. To prý proto, kdyby mě napadlo po cestě něco ošklivého.
Cesta byla zajímavá asi tak jako vrtání zubů, Dren měl sebou jen pár pomocníků, který trávili veškerý čas civěním do křišťálových průzorů svých nástrojů a máváním sond a čidel. Jeden dokonce po cestě nabíral hlínu a tu průběžně zkoumal. No prostě zábava. Konečně jsme dorazili k prvním skalám a už od tý chvíle to začalo být dost divný. První zvláštností byla dlážděná cesta, na který se zjevně nedržela špína, nebo ji někdo pravidelně uklízel, což tady v divočině nedávalo smysl. Kolem cesty byly v pravidelných intervalech připravený ve stojanech louče, smolný a zjevně čerstvý. Čím dál podivnější. Drenovy přístroje přestaly fungovat definitivně, a tak to, co nás čeká, nebylo o moc jasnější než v pevnosti Konviktu. Navíc se začalo dost výrazně ochlazovat.
Začaly se dít divný věci, mrzlo, až praštělo, ale sníh na cestě nebyl a nebyla ani namrzlá. Sněžilo, ale jen kolem cesty, nikdy na ní. Koně postupně začínali ztrácet síly a klopýtali, tak jsme je tam nechali. Mágům se hračky rozpadaly nebo vzplály. Jednomu učedníkovi dokonce přimrzla hůl k ruce, a čím víc jsme se ji snažili od jeho ruky odtrhnout, tím chladnější byla. Nakonec jsme ho museli zahřívat nad ohněm, protože mu začala promrzat ruka až k lokti. Snažili jsme se přesvědčit Drena, že do takových podmínek potřebujeme vybavení. Ale dost tvrdě trval na tom, že musíme pokračovat. Dren se mi zdál čím dál tím posedlejší. Jeho doprovod si šeptal, že tohle není normální, ani kdybychom byli mnohem výš v horách. Přes všechny potíže jsme stoupali výš a výš a kolem nás začínala být hustá mlha, která tlumila zvuky, a divné šero. Nebylo vidět nebe ani moc daleko před sebe a za sebe. Bylo mi těžko, chlupy na zádech mi stály, obojek kolem krku škrtil a jako by mi tělo vibrovalo. Byl jsem napjatý jako struna na loutně a pořád jsem měl nutkání se ohlížet přes rameno. Jedním slovem hrůza, sice na svobodě, ale jako v kleci, to je pro vlkodlaka, i když polovičního, k zbláznění. Nevím, jak dlouho jsme šli ani jak daleko, ale došli jsme na kruhovou plošinu, vydlážděnou obrovskýma kamennýma dlaždicema – tak dva na dva metry –, uprostřed se studnou o průměru tři metry. Vanul odtud chlad, jako by tam dole něco mrazivýho dýchalo. Bylo tu hrozný ticho. Nakonec jsme si museli dát přes tvář pruh látky, aby se vůbec dalo dýchat. Dren chodil kolem plošiny a zkoumal dlaždice, prohlížel spáry, zjevně se mu ale hrozně nechtělo ke studni. Upřímně – taky bych se k ní ani nepřiblížil. Když ale on i pomocníci prošli každou dlaždici a prohlédli dvakrát úplně všechno, nezbylo jim než začít zkoumat studnu.
Dren se k ní opatrně přibližoval. Mumlal si nějaký zaklínadlo, naštěstí mi to nijak nevadilo. Tady bylo ve vzduchu tolik magie, že to už neznamenalo podstatný rozdíl. Došel až k ní a začal ji obcházet, nahlížel přes okraj a pořád diktoval poznámky pomocníkům. Těm se dost špatně psalo, inkoust mrznul, a tak na to šli uhlíkem. To nejde v rukavicích dost dobře, a tak se museli střídat. Vypadalo to, že jsme tu skončili a odejdeme s nepořízenou, když Dren začal do studny spouštět olovnici na cejchovaným provázku. Prvních pár metrů se nic nedělo, pak najednou provázek prasknul. A ozvalo se křehký zadunění olůvka, který se někde dole roztříštilo na kousky. Musel tam být neuvěřitelný mráz. Ozval se zvuk, jako by se najednou nadechnul sál plný lidí. Ochladilo se, mlha se začala rozpouštět a bylo vidět, že celá plošina slabounce září. To šero předtím bylo jen rozptýlený a odražený světlo z cesty. Dren zblednul, tohle zjevně nečekal. „Ke mně,“ zařval. Došel jsem k němu. Bylo slyšet, jak ze studny něco velkýho vystupuje na povrch. Rozhodně nic, s čím bych se chtěl dobrovolně setkat. „Jakmile se to vynoří, svážu to kouzlem a ty se do toho pustíš, jako míšenci ti kontakt se stvůrou nemůže ublížit, mě by přímý fyzický kontakt zabil.“
Vynořilo se to. Dren začal recitovat krátký zaklínadlo, ale najednou bylo prapodivný ticho a teplota letěla dolů. Zvládnul jsem se už jen otočit a viděl jsem, že Dren i jeho pomocníci stojí zmrzlý a nehybný. Mě čekalo totéž. Cítil jsem, jak ze mě vyprchává život, když najednou nad horama vykouknul měsíc a já se plně poddal proměně. Podchlazený obojek, na kterým už začal bez ohledu na mráz proces tání mědi, se mi začal propalovat do kůže, naštěstí ten krám díky mrazu zkřehnul a na mém vlčím krku prasknul, a jen zazvonil o zem. Proměna je proces energeticky tak náročný, že mě ohřál, a díky srsti mi najednou bylo zase trochu k životu. To, co vylezlo ze studny, na mě hledělo, zjevně to bylo moudrý a starý. Bílý oči bez duhovky mě sledovaly. Pokývlo to velkou bílou hlavou, jako by to říkalo: „Vidím tě, bratře, jdi v pokoji.“ Vytrhlo si to hrst chlupů z hrudi, hodilo je na zem a zmizelo ve studni, jako by to nebylo. Popadnul jsem chlupy do tlamy a utíkal jako o život – pryč dolů z hor, pryč od bláznivých mocí posedlých kouzelníků. Pryč k novýmu životu, co nejdál od lidí.
Nikdy od tý výpravy už jsem se nenapil. Chlupy tvora jsem si vpletl do vlasů a teprve pak pochopil, že to byl dar a zároveň šance na nový život. Ten tvor nebyl zlý, jen hrozně jiný, a přitom chápavý. Odcestoval jsem na sever, a dokud mám jeho bílý chlupy ve vlasech, necítím zimu a sníh ani led mi nevadí. Lovím vzácný sněžný levharty na kožešinu.
Přeci jenom – my vlci máme s kočkama nevyřízený účty.
Poznámka vydavatelství:
Text je autentický, bez úprav a korektur. Tento příspěvek můžete hodnotit v diskusi.
Vložit nový komentář
O vydavatelství
Zoner Press je vydavatelství odborné literatury zaměřené na oblast fotografie, grafiky, webdesignu, programování a bezpečnosti. Nechybí ani zájmové publikace pro děti a mládež.