LITERÁRNÍ SOUTĚŽ na téma „FANTASY“ – XVIII. příspěvek
28.12.2009, 10:33 | Květa Filipi | Diskuse: 1
Všechno si vyžádá smrt.
Je zákonem, ne trestem zemřít.
L. A. Seneca
4 před n. l.- 65 n. l.
NEJKRÁSNĚJŠÍ POZNÁNÍ
VÁCLAV DOBOŠ
Neznámé zdání, nejvíce podobné pohlazení ledovým vánkem, který mu letmo přejel po celé hrudi, ale i zádech, probral Richarda z jeho rozjímání a již celkem uspokojeně si pomyslel. „Jako kdyby na mne svou ledovou rukou sáhla smrt. To už nastal okamžik konečného vyúčtování?“
Nepotřeboval se podívat na hodinky, nepotřeboval se podívat do kalendáře, ale i přesto se zaručeně stoprocentní jistotou věděl, že se jeho čas velmi rychle naplňuje. Tak tedy už dneska je konec, už mi nezbývá ani špetka naděje, myšlenky mu stále, pořád a znovu probíhaly velice bolící hlavou.
Je jisté, že také hned od samotného prvopočátku věděl o čestné, jakož i morální povinnosti vždycky nejdříve splatit jakýkoliv závazek. Také s tím souhlasil a po celý svůj život, pokaždé a vždycky čestně plnil veškeré své sliby. Také tento naprosto poslední a skutečně jediný, navíc čestný dluh, který mu zbýval ke splnění, byl pevně rozhodnutý splnit, a to již v okamžiku jeho vzniku, ale ještě i dnes, kdy se přiblížila chvíle jeho splatnosti. Teprve teď se s povzdechem podíval na kalendář, stojící na pracovním stole, aby se tímto letmým pohledem ujistil, že konečná splatnost naprosto celého dluhu je, jak předem předpokládal, již dneska v noci, přesněji, mezi první a třetí hodinou po půlnoci.
„Těch deset let uteklo jako voda,“ si posmutněle pomyslil a studenou vodou z vodovodu si opláchl obličej a namočil i vlasy. Tím si zchladil svojí třeštící hlavu, ve které mu již dlouhou dobu vznikaly dotazy, ale především jedna trvalá a absolutně neodbytná, pořád stejná otázka, kterou nepřetržitě, vědomě, ale i podvědomě potlačoval a umlčoval, protože se za ni až do hlouby duše styděl: Nebyla výsledná cena neúměrně vysoká?
Současně, ale vždy jedině s touto otázkou, se ho pokaždé zmocnily nekontrolovatelné záchvaty sebelítosti, které by vědomě nikdy nedal najevo a nahlas by je nikdy nevyslovil, ale již neměl sílu ani možnost, aby jim jakkoliv odolával, nebo je rovnou zastavil. Otázky mu šílenou rychlostí po celé dny, ale nyní již i noci probíhaly hlavou. Otázky, na které v žádném případě nedokázal jednoznačně odpovědět, ale ani je nedokázal nikterak umlčet, nebo alespoň zastavit a ať se snažil sebevíc, neustále je měl před očima, trvale si vyžadovaly jeho pozornost, ale především odpověď, která však absolutně neexistovala.
Otázky ho trápily až do té míry, že se i chvílemi utěšoval, že zešílí ještě dříve, nežli dojde ke dni konečného zúčtování. Tyto myšlenky o šílenství byly již dávno, před několika týdny zasunuty do pozadí, ale nečekaně se objevilo další řešení, o které však také v žádném případě nestál. Byl s ním obeznámen, věděl o něm, znal ho, ale v žádném případě ho nemohl použít, protože by se tímto skutečně nečestným způsobem zbavil ještě navíc a již navždy i své cti, ale samotný dluh by zůstal navěky nesplacený. Tím jedním jediným, definitivním řešením byla sebevražda, ale tu, vzhledem ke své výchově, povaze, ale především životním postojům nemohl nikdy a v žádném případě použít.
Rozhlížel se jako štvané zvíře po pracovně, hlava mu třeštila pod náporem dalších a dalších nezodpověditelných otázek, zejména jediné: Jak poznám, který okamžik ze zbývajících šesti hodin je ten úplně poslední? a když zcela náhodně zabloudil pohledem do zásuvky stolu a uviděl v ní připravenou, nabitou pistoli, rázem velmi rychle a rozhodně stůl zavřel a současně dospěl k názoru, že především musí i na těch několik posledních hodin života, které mu ještě zbývaly, odejít ven mezi lidi. Pochopil, že pokud se doopravdy nechce zastřelit, nemůže v žádném případě zůstat sám ani v této místnosti, ale nemůže zůstat sám ani v tomto domě, ale ani kdekoli jinde.
Rychle se oblékl a již během několika krátkých okamžiků vybíhal z vrátek zahrady na kupodivu mnoha lidmi zcela zaplněný chodník a částečně i silnici. V tomtéž okamžiku se velice prudce rozpršelo, ale z ohlasu kolemjdoucích lidí, jakož i z vlastní zkušenosti věděl, že se jedná o pouhou letní spršku, která nebude mít dlouhého trvání.
Déšť tak, jak rychle začal, stejně tak i rychle skončil a Richard v hloučku rozveselených lidí kráčel tam kam byl davem lidí nasměrován. Ticho ulice, třebaže porušované občasným hlasitým smíchem a hovorem chodců, bylo náhle drasticky rozerváno řevem motoru velice silného motocyklu, který rychle chodce doháněl, po chvilce i předjížděl a pokračoval ve své zběsilé jízdě, která však byla téměř okamžitě přerušena dlouhým a hlasitým ječivým zakvílením smykem brzdících pneumatik, ihned následovaným poměrně silnou dutou ranou, doprovázenou skřípotem jakoby mnoha drcených plechů, současně s tím i vlečených po silnici.
Nepříjemné zvuky náhle a velice rychle umlkly. Hlouček chodců zrychlil svůj pohyb a se zděšenými výkřiky se rozeběhl na křižovatku ulic a obstoupil velikým okruhem chodníky okolo postavy mladíka, který ležel s naprosto rozdrcenou hlavou v tratolišti krve, vedle nákladního auta, do kterého nyní položený motocykl naboural.
Richard dobíhal ke křižovatce a zpovzdálí se díval na ležící postavu mladíka a s úžasem zpozoroval, že se k němu právě naklání mladá černovlasá dívka. Uviděl, že dívka ho jakoby lehce pohladila po tváří a okamžitě, a bez ohlížení odcházela. Přidal ještě více do kroku, až již utíkal, aby ještě uviděl, že černovlasá dívka v bělostných šatičkách poodešla několik metrů od motocyklu a pojednou zmizela. Richard s vytřeštěným zrakem pozoroval její zmizení. Protřel si oči, podíval se pozorněji a ještě spatřil její bílé šatičky, ale i její dlouhé černé vlasy, které právě mizely za nejbližším rohem. Opět přidal do kroku a pospíchal za ní. Teprve teď si uvědomil, že neví proč se s ní chce setkat, ale potřásl hlavou, ve které mu proběhlo zjištění, že alespoň nějak aktivně a smysluplně stráví zbývající hodiny života.
Doběhl na roh ulice a ještě uviděl dívku, kterou sledoval, jak právě vchází do uličky kiosků, před kterými korzovalo větší množství lidí. Richard doběhl k uličce, prohlížel si nabízené prodejní zboží, ale především stále pozoroval dívku, aby se ujistil, že vzdálenost mezi nimi je stále stejná, a tak pochopil, že dívku nedohání. Opět zrychlil krok, odstrkoval lidi a s nečekanou úlevou zpozoroval, že se konečně začíná k dívce přibližovat. Po několika okamžicích se dostal až do vzdálenosti necelého metru a chystal se ji oslovit, když se pojednou spustil velice hustý a prudký liják.
Dívka se k němu pootočila, pousmála se na něho, rukou mu naznačila, aby ji následoval, a společně s mnoha lidmi se rozeběhla do velikého stanu, na kterém si povšiml nápisu “Věštírna u Charóna.“ Přidal do kroku a doběhl, již v hustém dešti ke stanu a rychle do něho vstoupil.
I když předtím viděl, že dívku dovnitř následovalo alespoň dvacet, možná i více lidí, bylo tady uvnitř velikého stanu naprosté pusto a prázdno a kromě jednoho stolu a dvou židlí neviděl vůbec nic a nikoho. Naprosto překvapeně se rozhlížel, uviděl, že na stole leží veliká průzračná, snad křišťálová, patrně věštecká koule. Jinak na stole neleželo vůbec nic jiného. Udiveně se rozhlížel a když skutečně nikoho neuviděl, rozhodl se stan opustit. V tomtéž okamžiku jen nečekaným údivem vytřeštil oči, protože znenadání spatřil, že se naproti němu na druhé straně stolu objevila dívka, kterou sledoval.
Okouzlený pohledem, který se mu nabídl, a s nesmírným potěšením, se díval na překrásnou, odhadem určitě mnohem mladší, než dvacetiletou dívku, která si ho s úsměvem prohlížela. Díval se na její přenádherné, překrásně žensky tvarované a bezchybné tělo, které bylo oblečené do kraťounkých šatiček, barvy čerstvě napadlého sněhu. Přenádherné šatičky, jen několik centimetrů sahaly pod její okouzlující zadeček. Na svých dlouhých, štíhlých, perfektně tvarovaných nohách, měla běloskvoucí botičky na velice vysokých podpatcích. Ve svých havraně černých vlasech, ze kterých vyšlehávaly až ocelově modré záblesky, měla v silném, volně spleteném copu, propletenou uzounkou bílou stužku a širokou bělostnou mašli měla volně, coby pásek, jen lehounce staženou na svém útlém pasu.
Dívku, která vypadala jako opravdová živá bohyně ze starých antických bájí, a to nikoli jenom svojí tváří, ale absolutně a dokonale vším. Zejména svýma mládím a štěstím jiskřícíma dívčíma, okouzlujícíma, černýma očima, stejně jako i mládí vyzařující pokožkou, ale i mládím sálajícím tělem.
Richard si beze slova prohlížel celou její přímo přepůvabnou postavu, na okamžik se zastavil u jejího překrásného obličeje. Prohlížel si její náramně veliké a okouzlující černé oči s velmi dlouhými řasami, a přenádherné černé dlouhé vlasy, a až teprve nyní s údivem zpozoroval, že dívka je naprosto suchá, i když předtím viděl jak utíkala v hustém dešti. Také v této chvíli si uvědomil, že ani on není vůbec mokrý, ačkoliv venku v dešti cítil, že celý promokl až na kůži.
Zdálo se, jakoby si ho též prohlížela, usmívala se a po chvilce nádherně zvonícím hlasem promluvila. „Posaď se také Richarde,“ usadila se a ukázala mu na volnou židli, u které rozpačitě postával. Vděčně se na ni pousmál, posadil se a stále si ji obdivně a beze slov prohlížel a jenom nakrátko mu hlavou proběhlo znepokojené zjištění, jak je možné, že zná jeho jméno.
Opět se usmála a promluvila. „Velmi dlouhou dobu jsi mě očekával a dnes, když jsi mě uviděl, chtěl jsi mě hned i potkat. Richarde zřejmě jsi se mě chtěl na cosi zeptat. Prosím, očekávám tvůj dotaz, taž se,“ a opět se na něho povzbudivě pousmála.
Nesměle se na ni podíval a jaksi váhavě a nejistě promluvil. „Chtěl jsem se vás zeptat, co jste dělala u toho mrtvého motocyklisty?“
Vesele se rozesmála, uviděl v jejích ústech nádherně bělounké zoubečky, uviděl jak se její veliké černé oči rozzářily plamínky veselí, a se smíchem odpověděla. „Musela jsem mu přece ukázat cestu Richarde.“
Nechápavě vytřeštil oči. „Nerozumím vám. Jakou cestu? Kam? Proč? Vždyť byl určitě mrtvý, nevěřím, že by toto zranění mohl přežít.“
V očích se jí objevily šibalské plamínky, hlasitě a zvonivě se rozesmála. Svou teplou rukou ho pohladila po jeho ruce a vesele promluvila. „Zdá se Richarde, že nechceš rozumět. Ještě ti napovím, mně, a to v žádném případě, nikdo a nikdy nevyká. Každý mi tyká, za chvíli to pochopíš. Ptám se tě tedy znovu a věřím, že mi pravdivě odpovíš. Richarde řekni mi, proč mě již tolik let hledáš. Sice důvod znám, ale chci všechno slyšet z tvých úst a tvými slovy,“ povzbudivě se na něho opět pousmála a dodala. „A abys mi konečně uvěřil a pochopil, podívej se do té věštecké koule a tam uvidíš moji skutečnou podobu,“ prstem mu ukázala na kouli.
Obdivně si ji prohlížel, jen napůl ucha poslouchal co mu říká. Domluvila, podíval se na kouli, na kterou mu ukazovala a nesmírným úděsem vytřeštil oči, když uviděl postavu smrtky v rubáši, i s její nezbytnou kosou. Chvíli mlčky pozoroval smrtku, ale přece jenom se vzpamatoval a promluvil. „Promiň, je pravda, že jsem čekal smrtku, ale nečekal jsem tak překrásnou dívku. Jak je to možné? To je smrt tak krásná?… Ano odpovím ti, protože jenom ty víš, že jsem ti před deseti lety přísahal, že v případě, když budou žít dcera a manželka, odejdu s tebou, tedy zemřu. Dnes uplynul mnou slíbený čas a hledám tě jenom proto, abych splnil svůj závazek.“
Rozesmála se a promluvila. „Také já k tobě budu upřímná a vše ti vysvětlím. Nejdřív pochop, že v životě každého člověka je spravedlivá pouze smrt, a z toho plyne, že jsi neměl žádné právo slibovat svůj život, za něco jiného. Nikdy nepředbíhám osudem daný čas. Všichni mi náležíte okamžikem zrození, všechny vás dostanu, ale až nastane váš čas. Nikdo mi neunikne. Ani ty se neboj, že na tebe zapomenu. Jinak Richarde, věř tomu, že nemám žádnou zásluhu na jejich životě. Nyní běž domů a starej se o svou dceru a ženu, všichni tři si to zasloužíte. Žij Richarde a jako každý člověk mysli na život, nikoli na smrt, ta přijde sama.“
KONEC
Poznámka vydavatelství:
Text je autentický, bez úprav a korektur. Tento příspěvek můžete hodnotit v diskusi.
Komentáře ke článku: 1
Napsal: Kuna (03.01.2011, 9.45)
Nádhera, opravdu krásná práce.
Vložit nový komentář
O vydavatelství
Zoner Press je vydavatelství odborné literatury zaměřené na oblast fotografie, grafiky, webdesignu, programování a bezpečnosti. Nechybí ani zájmové publikace pro děti a mládež.