LITERÁRNÍ SOUTĚŽ na téma „FANTASY“ – XVII. příspěvek
21.12.2009, 12:03 | Květa Filipi | Diskuse: 1
Adam Němec – Allbelus -
Část první – Mistr a žák
Stál. Stál uvězněn mezi prostorem a časem a sledoval život probíhající okolo. Lidi spěchající tam a zase zpátky. Lidi nakupující, lidi prodávající, lidi rozhlížející se kolem. Malé děti, jimž vítr cuchal vlasy.
K’ate-karin si povzdechl. Už mu chybí i takové maličkosti jako je vítr. Jak rád by ho zase cítil na své tváři, ve vlasech… „Ach, je to už dlouho, příliš dlouho“ povzdechl si K’ate-karin. Už tisíce let je zde uvězněn. Uvězněn mimo prostor a čas. Vysoký, dvacetiletý mladík, s postavou vytrénovanou každodenním cvičením. Dlouhé, bíle vlasy splývající na ramena, šedomodré oči, kterým nic neunikne, a trochu zašpičatělý nos.
Oblečen do černých kalhot, bílé haleny a černé tuniky, zahalený v tmavém plášti s kápí přes hlavu pozoroval malého chlapce, asi desetiletého. Nebylo na něm nic zvláštního, snad až na světlé vlasy, které jsou symbolem veliké moudrosti. Pod paží měl několik knih a v další si četl. Vtom se zarazil, když před sebou uviděl postavu v tmavém. Chvíli hleděl směrem ke K’ate-karinovi až se zdálo, že se dívá na něj. Pak promluvil tichým hláskem. „Kdo jsi?“. K’ate-karin si ho nevšímal a tak chlapec pokračoval. „Vypadáš zvláštně,“ řekl, „ Cítím z tebe ohromnou sílu, až mam nutkání se tě dotknout“ a vztáhl po něm ruku. K‘ate-karin si s překvapením uvědomil, že ho chlapec drží za tuniku. „Jak?“ vydechl. Tu si chlapec všiml, jak se mu kolem ruky hromadí částečky času a prostoru. Svraštil obočí. „Ty jsi uvězněn mimo tento svět“ řekl. Pak pustil tuniku, chytil ho za ruku, přičemž mu sklouzl rukáv níž a odhalilo se znamení ve tvaru spirály na hřbetu palce. K’ate-karinovi proběhlo hlavou několik tisíc myšlenek. To je znamení hrdinů, pomyslel si, bytostí s velikou nadpřirozenou silou. Dokonce ten chlapec umí procházet časem a prostorem. Může mne odtud dostat. Chlapec táhl, ale narazil na neviditelnou bariéru. „Musíš ještě hodně trénovat, chlapče. Mohu být tvým učitelem, jestli chceš?“ usmál se na chlapce. Chlapec ho pustil a podíval se na něj nedůvěřivě. Když mu ovšem ukázal znamení, podobné tomu jeho rozzářili se mu oči. Kývnul na souhlas a posadil se. „Fajn, já se jmenuji K’ate-karin nebo Kano a jsem tu uvězněn už pár tisíc let. Pocházím z prastarého rodu a jsem poslední žijící démon na tomhle světě“ řekl. Chlapec nevědomky ucukl. „Neboj se mně,“zasmál se Kano,“ já ti nemůžu ublížit, když jsem tu“. Pomalu si taky sednul. „Jak se jmenuješ?“zeptal se. „Albellus“odpověděl chlapec. „O většinu svých schopností jsem sice přišel, když mně tu uvěznili, ale něco málo tě naučit můžu. Pokud ovšem na oplátku naučíš něco ty mně, Albellusi“usmál se tajemně Kano. „Co umím co vy ne?“zeptal se Albellus nechápavě. „K používání svých schopností většinou potřebuješ emoce, city a pocity. A to jsem já jako démon už dávno ztratil. Přispělo k tomu taky moje vězení“. „Za co vás tu uvěznili?“otázal se žák. „Byl jsem na tu dobu moc silný a uměl jsem takové věci, které oni nechápali. Dokázal jsem ovládat živly, krotit draky, byl jsem skoro nesmrtelný a spousta dalších věcí“. Kano si povzdechnul. Začínám měknout! Ale žáka jsem už neměl hodně dlouho. „Ale jeden pocit přece jen mám! Takový, který mi vzít nedokázaly a nedokážou, takový který je rok od roku větší“na chvíli se odmlčel. „Jaký?“vydechl v úžasu žák. „Pocit samoty“ pravil posmutněle. „Je sice za těch tisíce let dost silný, ale nedokáže živit všechno to, co umím a to, co uživil, už taky pomalu slábne“a vytvořil v jedné ruce ohnivou kouli a v druhé ledovou. Vzápětí se obě rozplynuly a on pokračoval. „Takže první věc, kterou tě naučím je ovládat v menší míře oheň. Vyber si nějaký silný cit či emoci a představ si hořící oheň. Představ si jak tě pomalu prostupuje a v jednu chvíli se stáváte jedno. Ty jsi v ohni a oheň je v tobě. A teď si představ místo na těle kde se ti ten oheň má zhmotnit a soustřeď se na to, jak nejvíc můžeš“. Albellus se nadechl, zavřel oči, vybral si okamžik kdy je doma se svojí rodinou a soustředil se na to. Pak začal myslet na oheň a špičku pravého ukazováčku. Otevřel oči a vzápětí mu jakoby z prstu vyšlehlo několik jisker. To mu dodalo. Znovu zopakoval postup a tentokrát vytvořil malý plamének ne větší než od sirky, ale oheň to byl a dokonce se mu podařilo ho udržet. Podvědomí mu samo napovědělo, aby teď na nic nemyslel a oheň zhasl. „Výborně!“pravil vítězoslavně Kano „máš talent! To je pro dnešek všechno. Zkoušej to opatrně doma a snad se uvidíme zítra“. Chlapec tedy vstal a běžel domů za mámou.
Konec první části!
Část druhá – V domě
Albellus přiběhl domů a už ve dveřích volal „Mami! Mami!“ avšak nikdo mu neodpovídal, což bylo divné vzhledem k tomu, že se dost opozdil a matka na něj jistě čeká s jídlem. Vešel tedy do kuchyně a spatřil děsivý výjev. Na zemi tu ležela jeho matka. Sklonil se nad ní a otočil ji na záda. Chlapec hrůzou sotva dýchal, pak se rozplakal. Vypadalo to tu, jakoby tu řádilo nějaké zvíře. Albellus tam jen tak seděl a tisknul se k matce. Jeho jediná příbuzná, jediná osoba jemu drahá, jediná osoba, která ho dokázala ochránit. Ne! On měl ochránit ji, měl tu být! „Zabili by tě taky“, říkal mu nějaký instinkt. Albellus zaťal ruce v pěst, až mu zbělaly klouby! Cítil, jak jím prostupuje vztek. Ale na koho vlastně? Na sebe, že tu nebyl? Na K’ate-karina, že ho chtěl něco naučit? Ne, to teď nebylo důležité! Jak si chlapec vzpomněl na svého nového učitele, v tu chvíli mu ruce obalil oheň, ale ne klasický oranžovo-červený, nýbrž světle modrý. V tom za sebou něco uslyšel, otočil se a mávl rukou tím směrem. Z ohně, který mu obaloval již celé paže, se oddělila malá koule a zasáhla podivné stvoření, které se ho chystalo napadnout. V mžiku spadlo mrtvé k zemi s černou spáleninou na hrudi. Vtom jeho matka vydala nezřetelný, sotva slyšitelný vzdech. Chlapec ji tedy položil do ložnice na postel a dělal všechno možné, aby jí bylo lépe.
O několik hodin později se jeho matce zdravotní stav skutečně zlepšil. Pak začal Albellus uklízet. Nebyla to snadná práce, ale po nějaké chvíli byl hotov. Teprve teď si uvědomil zvláštní věc. Přes všechno co se stalo, mu něco říkalo, co má dělat. Zavrtěl nad tím hlavou a rozhodl se zkoumat onoho podivného skřeta. Vzal v otcově knihovně několik knížek a sedl si na zem do chodby k mrtvému stvoření. Jeho otec se zabýval zkoumáním podobných zvláštních tvorů, věnoval tomu spoustu let a za tu dobu objevil a popsal mnoho nových organismů, avšak konkrétně tohohle nemohl Albellus v žádné otcově knize najít. Prošel všechny knížky ještě jednou, ale opět marně. Šel tedy opět ke knihovně a zkoumal další knihy. Jednu po druhé prohlížel, a když narazil na nějakou, která, byť jen vzdáleně, vypadala, že by mu mohla pomoct, ještě jednou ji celou důkladně prošel.
Nic! Našel jen zaprášenou kuchařku a pár pavouků. Náhle ho však zaujala podivná dlaždice za knihovnou. Vlastně to byl drobný reliéf zobrazující hořící postavu. Ne! To není možné! Vždyť je to ten tvor, kterého zabil! Přejel po reliéfu rukou. Pak odstrčil knihovnu stranou a prohlížel si stěnu za ní. Jak to, že si toho reliéfu nikdy nevšimnul? Znovu ho přejel rukou a teprve teď si všiml drobné nerovnosti. Okolní zeď vystupovala asi o centimetr víc než dlaždice. Vzal si v kuchyni ostrý nůž a začal odstraňovat tenkou vrstvu omítky. Za pár hodin byl hotov. Odkryl celou plochu stěny a naskytl se mu pohled na kamennou zeď, která měla uprostřed železný rám s dveřmi, přičemž reliéf byl přímo uprostřed. Zatlačil na něj a dveře se s tichým cvaknutím otevřeli směrem od něj. Objevilo se schodiště někam dolů. V tu chvíli uslyšel u vchodu nějaké hlasy. Rychle dveře zavřel a utíkal do chodby, kde stále ležel ten tvor. Rychle ho chytl za ruce a odtáhnul ke knihovně, pak do té místnosti zavřel dveře a zamkl je na klíč, který si schoval pod halenu. Ve stejný okamžik vstoupilo do domu několik lidí z města. Albellus je pozval do kuchyně na čaj a byl rád, že to tu předtím uklidil. Když se všichni usadili a čaj se již vařil, začali návštěvníci mluvit. „Přišli jsme za tvojí matkou. Je doma?“ Chlapec se rozmýšlel co říct. „Jak se to vezme“, pravil nakonec smutně. Muž povytáhl obočí v tázavém gestu. „Je doma, ale nechce být rušena.“ Muž otevřel a zase zavřel ústa. „Byl bych rád chvíli sám“ pravil chlapec. Muži tedy odešli, a když za nimi Albellus zavřel dveře, slyšel jejich dohodu, že o tom poví starostovi, aby to nechal vyšetřit a kluka zavřít. Pak jeden uviděl chlapce za dveřmi a chtěl je otevřít, avšak byly zamčené. Chlapec se tedy rozběhl pevně rozhodnut. Posbíral si do batohu pár nejdůležitějších věcí jako je jídlo, náhradní oblečení a podobně. Nakonec si vzal z truhly otcův meč a chvíli hledal nějakou pochodeň nebo lucernu když si uvědomil, že vlastně žádnou nepotřebuje. Prostě jen v ruce vyvolal kouli toho modrého ohně, zatlačil na reliéf a začal sestupovat dolů.
Konec druhé části!
Část třetí – Odpovědi a cesta dálDrobné plameny vrhaly namodralé světlo na okolní zdi. Po cestě zažehnul několik pochodní trčících ze zdi. Když došel na konec točitého schodiště, ocitl se v tmavé místnosti bez oken, někde pod knihovnou v přízemí. Nahmátl zeď a šel podél ní. Cestou opět zapálil několik pochodní a uhasil kouli v ruce. U stěny stál dubový stůl s hromadou dokumentů a knih. Ve stěně naproti schodiště byly dveře, avšak neměli kliku. Zbytek zdí zakrývaly od podlahy ke stropu knihovny. Zasedl ke stolu a začal se přehrabovat v papírech. Srdce se mu sevřelo, když poznal otcův rukopis. Nakonec našel obálku zapečetěnou voskem. Na ní bylo úhledně napsáno Mému synovi a mé ženě! Albellus klepajícími se prsty rozlomil pečeť, vytáhl dopis a začal číst. Milí Albellusi, milá Amoen! Musím vám vysvětlit několik věcí… Chlapec přečetl celý dopis a rozplakal se. Zjistil, že jeho otec odešel dobrovolně, protože šel po démonovi zvaném Lophius a jeho rodině tak hrozilo nebezpečí. Dále se z dopisu dozvěděl, kde otce najde a co má udělat pro jeho záchranu v případě, že na dlouho zmizí. Byl tam i seznam knih, které musí přečíst, aby se mohl postavit proti zlu, které na něj číhá. Na konec v dopise stálo, Líbá vás, váš milovaný Clarus!
Po zbytek večera chlapec střídavě vzlykal kvůli matce a otci a četl otcovi knihy. Nakonec únavou usnul a vzbudil se až za svítání. Sotva otevřel oči, padl mu zrak na knihu, kterou držel v ruce a na kapitolu Ovládání času a prostoru. Okamžitě si ji přečetl, ale nebyl z toho moc moudrý a tak ji četl znova a znova snad dokonce několik hodin. Když si myslel, že jí dostatečně rozumí, připravil několik věcí dle návodu v knize a začal odříkávat mocné zaklínadlo. Po pravdě řečeno tomu moc nevěřil, ale byl velice zoufalí a nic jiného mu nezbývalo. Najednou se cítil slabší a slabší, ale neustával, a když skončil, objevil se uprostřed místnosti, kde předtím nakreslil pentagram, K’ate-karin. Ten jen nevěřícně kroutil hlavou, ohmatával si různá místa na těle a mumlal si něco pod nos ve smyslu: „To je zázrak! Nevěřil jsem, že to dokáže!“ Pak usadil zesláblého chlapce na židli a jakoby tušil chlapcovi otázky, začal mluvit. „Ten hlas v tvé hlavě co ti říkal, co máš dělat, jsem byl já. Tvé matky je mi samozřejmě líto a co se týče tvého otce“, řekl a vytáhl z knihovny několik knih, „pomůžu ti ho, až načerpám nové síly, najít!“a povzbudivě se na chlapce usmál. A Albellus věděl, i když nedokázal vysvětlit jak, že všechno bude zase v pořádku.
Na druhý den zařizovali všechny potřebné věci, jako například, aby chlapcova návštěva všechno zapomněla, aby jeho matku navštívil lékař, chystali si věci na výpravu, zjišťovali přesnou polohu místa, kde se nacházel chlapcův otec a Kano učil Albelluse zacházet se zbraněmi. Když bylo navečer všechno hotovo, K’ate-karin vyřkl několik zaklínadel, kterým chlapec nerozuměl, a ony tajemné dveře bez kliky se otevřely a za nimi se objevilo něco, co silně připomínalo zrcadlo. Ve skutečnosti to však byl portál do sídla démona Lophiuse a oni vešli dovnitř.
Konec třetí části a této povídky!
Poznámka vydavatelství:
Text je autentický, bez úprav a korektur. Tento příspěvek můžete hodnotit v diskusi.
Komentáře ke článku: 1
Napsal: lukas (15.10.2010, 19.57)
Není co dodat, super.
Vložit nový komentář
O vydavatelství
Zoner Press je vydavatelství odborné literatury zaměřené na oblast fotografie, grafiky, webdesignu, programování a bezpečnosti. Nechybí ani zájmové publikace pro děti a mládež.