15.12.2009, 10:07 | Květa Filipi | Diskuse: 0
Sumec
Jan Žůrek
Filibald Petelka se naposledy podíval své rozkošné hobitce do očí a široce se usmál. Byl pořádný kus půlčíka, nebojácný a silný. Pod šedivou košilí se mu dmuly svaly.
Svou štíhlou a blonďatou ženu miloval nadevše, s přehledem obsazovala nejvyšší příčku na Filibaldově žebříčku hodnot. V těsném závěsu za ní se nacházel hobitův nejoblíbenější a nejprovozovanější koníček, rybolov.
Každý večer, kromě těch, kdy se svou ženou provozoval svůj druhý nejoblíbenější koníček, chodil, pokud svítil měsíc a zářily hvězdy, pěkný kus cesty k jezeru v lese, kde chytal kapry. Občas se mu podařilo chytit okouna nebo dokonce štiku, a pak slavil až do rána, ale většinou odcházel s nepořízenou. Menší kousky pouštěl; ne ani tak ze soucitu, ale spíše proto, že místní kněz Dacho říkal, že to nemá rád bůh lesa.
Pravidelně se u jezera setkával se svými známými z vesnice, starým Blátošlapkou Mimoňem a velice ambiciózním rybolovcem Kaňkou Zamezilem, který ovšem Filibalda pomalu začínal štvát, protože si vždycky s sebou přinesl láhev vína a jak čas plynul, dostával se čím dál tím více do nálady a za takové dvě hodiny od příchodu začal házet žabky do vody a plašit ryby. Kdyby to alespoň uměl, ale vždycky akorát hodil šutrák s pompézní a zcela zbytečnou otočkou tak, že šel rovnou ke dnu, aniž by se byť jedinkrát odrazil od hladiny. Filibald ho podezříval, že si v alkoholovém opojení nevybíral placaté kameny. Jednou se ho na to zeptá, což o to, spíš mu ukáže, jak na to. V házení žabek byl vždycky dobrý.
Jak si tak Filibald kráčel po vyšlapané stezce, mezi korunami stromů prosvítal měsíc. Podél úzké stezky vyrůstaly nízké keříky s chutnými černými plody, kterým hobiti z vesnice říkali dobrounky. Chutnaly sladce a lehce štiplavě. Filibald si jeden plod utrhl, otřel o košili a vložil do úst.
Dobré, jako vždycky, řekl si a rozhlížel se po okolí, jestli někoho, nebo něco nezahlédne. Někdy zahlédl srnu, a to se mu líbilo. Taky by mohl narazit na Kaňku a trochu ho polekat, šibala.
Lesem se rozlehlo houkání sovy. To se Filibaldovi moc nelíbilo. Znal starou báchorku, že když prý sova zahouká šestkrát, stane se něco zlého. Zastavil se a ostražitě poslouchal. Sova zahoukala celkem sedmkrát, což Filibalda uklidnilo. Usmál se a vyrazil dál. Byl už blízko svému cíli. Ještě obejít velký bludný balvan, pod kterým mají noru zajíci, a bude na místě.
Měsíční svit se odrážel od nehybné a temné hladiny. Filibald koumal, jestli tu je ještě nějaký jiný rybář, konkurence. Nikoho neviděl. Pokračoval v úctyhodné vzdálenosti od břehu – přece si nevyplaší ryby – na své oblíbené místo, vykotlaný kmen staré a široké vrby.
Když už byl téměř na místě, vyskočil na něj z vrby temný obrys a za chrčení se po něm vrhl. Filibald vyjekl a povalený na zem se jej snažil překulit pryč. Povedlo se mu to a situace se obrátila. Teď tu potvoru držel v šachu on. „Co jsi zač?“ zeptal se.
„Neblbni, Fildo, to jsem já, Kaňka. Chtěl jsem tě jenom polekat, sranda, však víš, ne?“ řekl přidušeně rybářský konkurent.
Filibald se zašklebil. Nyní už rozeznával kulatý obličej mladého hobita. „Aby sis tímhle jednou nepřinesl neštěstí,“ řekl a pomalu vstal. Oprašoval se, zatímco se Kaňka soukal na nohy.
„Co děláš na mém místě?“ zeptal se Filibald a mračil se u toho.
Kaňka rozhodil rukama. „Však víš, máš nejlepší plácek, a tak jsem chtěl využít toho, že jsem tu byl dneska dřív, než ty.“
„Jo, jo. Tak koukej mazat,“ řekl Filibald a vytahoval prut. Kaňku Filibaldova slova slyšitelně nepotěšila. Nabral dech, jakoby chtěl něco říct, ale potom jen dlouze vydechl, přehodil si svůj ranec přes rameno a odešel beze slova pryč.
Jak tě to učil táta. Hezky – hlasité žblunknutí vytrhlo Filibalda z přemýšlení. Podíval se směrem, odkud slyšel ten zvuk. Beztak to byl ten výtržník Kaňka, naštval se, že jsem ho vyhnal, a proto mi schválně plaší ryby.
Filibald sklonil hlavu k lanku, takže si nevšiml dvojice červených bodů, které se nakrátko objevily u hladiny jezera. S radostí dal na háček kousek starého domácího chleba, natáhl prut nad jezero a spustil lanko s háčkem a návnadou do vody.
Nastala chvíle, které on sám říkal napínavé číhání. V očích jeho ženy to byla spíše velká nuda. Není divu, že s ním byla na rybách jenom jednou, čerstvě po svatbě, když byla ještě celá zamilovaná.
Vypadalo to, že Kaňka nahodil na opačné straně jezera. Sedl si na šedý, dobře osvětlený kámen. Hnedle vedle pravé ruky měl přichystanou poloplnou láhev s vínem, ze které pravidelně co chviličku upíjel. Filibaldovi se zdálo, že slyší rytmické krkání, ale zdráhal se tomu uvěřit. Bral rybolov jako posvátnou záležitost, jejíž kažení je hodno zatracení.
Pojďte, rybičky, pojďte. Filibaldovi se na mysl vloudila představa, jak asi bude vypadat, když přijde domů opět, už po desáté v řadě, s prázdnou. Žena se mu vysměje a on se zase bude červenat a blekotat cosi o tom, že mu nepřejí bohové. Beztak za to může ten Zamezil. Podíval se na něj. Zrovna pil víno. Tentokrát pil jaksi dlouho. Filibald čekal, co se bude dít, a doufal, že se nestane to, o čem uvažoval, že by se mohlo stát, což se nakonec taky stalo. Kaňka třískl s flaškou o kámen, prut hodil na zem, postavil se na vrchol kamene, přiložil dlaně k ústům, aby zesílil zvuk, a naprosto neuvěřitelně mohutně si říhl.
Ta rána se šířila bleskovou rychlostí do všech světových stran a Filibaldovi se zdálo, že její ozvěna bude rezonovat snad navěky. Zřetelně zakroutil hlavou. Chtěl zařvat pár neslušných výrazů, ale zarazil se. Kaňkův prut popojel k jezeru a Kaňka se za ním vrhl až neuvěřitelně rychle. Rychlost reakce toho opilého hobita Filibalda vskutku překvapila. Kaňka teď stál s prutem vztyčeným k temnému nebi a vítězoslavně pokřikoval. Opilci mají štěstí, pomyslel si Filibald a kroutil hlavou ještě výrazněji. Náhle ale strnul. Prut vystřelil jako šíp a Kaňka, který se ho pevně držel, letěl do jezera i s ním. Do vzduchu vystříkl gejzír vody a hladina se vzápětí za nebohým hobitem úplně uzavřela.
„Kaňko!“ vykřikl Filibald a upustil prut. Poskakoval na břehu a chytal se za vlasy. Ten rybářský vyvrženec stále ne a ne vyplavat! Filibald mu chtěl nějak pomoci, ale neuměl plavat, takže byl bezmocný jako jeho vlastní žena, když se ho snažila přesvědčit, aby nechodil na ryby a raději se věnoval nějaké užitečné práci.
Hladina se uklidnila a jezero opět opanoval klid noci. Jen Filibaldovi se hlavou hemžilo tisíce myšlenek. Nebohý hobit! zaúpěl v duchu a nepřestával pozorovat vodu. Když to kousek od něj začvachtalo, málem vyletěl z kůže. Uskočil o solidní kus dozadu a napřáhl pěst v obranném gestu.
Z jezera vylézalo prapodivné stvoření, které Filibald jakživ neviděl. Bylo vysoké jako ti divní, uspěchaní lidé, kteří žijí ve velkých městech na západě, a silně páchlo rybinou. Postavilo se na dvě nohy, mezi prsty na rukou a nohou se tomu rozpínaly blány. Nejpodivnější na tom stvoření ovšem byla jeho hlava. Prostě na první pohled sumčí, s fousky, akorát oči to mělo červené a svítící.
Filibald strnul a nezmohl se ani k sebemenšímu pohybu. Z otevřených úst mu vyšel nepatrný zvuk. Ani si nevšiml, odkud sumec vzal dlouhou dýmku, kterou si zastrčil do úst, zabafal a vyfoukl kroužek dýmu.
Tohle je zosobněná rybí pomsta na rybářích, napadlo Filibalda nejprve a pomalu se začal smiřovat s tím, že se blíží jeho konec. Sumec však nejevil nepřátelské úmysly. Prohlížel si vystrašeného hobita od hlavy až k patě a lehce přikyvoval hlavou.
„Tvůj přítel mě vyrušil ze spaní. Nevím, jak ten zvuk dokázal udělat, ale bylo to tak silné, že mi na hlavu spadla drahocenná váza od strýčka z Lukovského jezera. Samozřejmě, že se rozbila a navíc mi způsobila bolístko,“ promluvil konečně sumec a dotkl se rukou temena své hlavy.
Filibald valil oči a moc ho nenapadalo, co na to odpovědět. „Kaňka… Co se mu stalo?“ vysoukal ze sebe nakonec otázku a hlasitě polkl.
Sumec pořádně potáhl z dýmky. „Stáhl jsem ho do hlubin a uvrhl do vězení. Musí být potrestán za svůj přečin,“ odpověděl. Filibalda sice Kaňka pořádně naštval, ale zase ne natolik, aby k němu nepocítil soucit. Přece jen si nedávno našel dívku z vedlejší vesnice a proslýchalo se, že s ním snad čeká malé hobiťátko. Jednej, Filibalde Petelko. Zachraň ho.
„Je nějaká šance, jak bych ho mohl osvobodit?“
Sumec se otočil k jezeru. „Inu, škoda se mi udála skutečně velká, nicméně jsem velmi velkorysý tvor, žádný vodník nebo něco podobného, takže jsem ochotný tvého kamaráda pustit, pokud splníš mou podmínku.“
„Poslouchám.“
Sumec namířil dýmkou na hobita. „Pokud uhádneš mou hádanku, bude volný. Ale upozorňuji tě – pokud neuhodneš, stáhnu tě do hlubin.“
Filibald zahnal všechny strašpytelské myšlenky a soustředil se na záchranu toho nezbedy. „Přijímám, sumče,“ řekl rozhodně a podíval se tomu tvoru do očí. Sumec se zasmál bublavým smíchem a vyslovil hádanku: „Plave to, ale ryba to není. Chodí to, ale člověk to není. Co to je?“
Soustřeď se. Bude to tématicky souviset s událostmi dnešního večera. Filibald usilovně přemýšlel. Teda, to je ale fakticky těžká věc, pomyslil si po chvíli. Napadala ho jen jediná odpověď. Uklidnil se myšlenkou, že vždycky může zmizet v lese, a vsadil vše na jedinou kartu.
„Jsi to ty!“ skoro vykřikl, jak mu přeskočil hlas napětím. Sumec se pomalu, teatrálně otočil na Filibalda a vyndal si dýmku z úst. Usmál se a odhalil dvě řady bílých zubů. Mrkl pravým okem a skočil do jezera.
Za pár okamžiků se na hladině objevil Kaňka. Plácal rukama kolem sebe a křičel, jako by se snad v hlubinách pod ním proháněla nějaká strašlivá potvora.
„Kaňko! Tady!“ zavolal Filibald a mával přitom na něj.
Rozhodl se, že tentokrát tomu kujónovi řádně domluví. A také se rozhodl, že odnaučí svoje děti krkat.
Poznámka vydavatelství:
Text je autentický, bez úprav a korektur. Tento příspěvek můžete hodnotit v diskusi.
Zoner Press je vydavatelství odborné literatury zaměřené na oblast fotografie, grafiky, webdesignu, programování a bezpečnosti. Nechybí ani zájmové publikace pro děti a mládež.