LITERÁRNÍ SOUTĚŽ na téma „FANTASY“ – XIV. příspěvek
07.12.2009, 12:32 | Květa Filipi | Diskuse: 2
Nový výběr
Zoe Kratochvílová
Na les se pomalu snášel soumrak. Listí všech barev tiše šumělo v podzimním větru a padalo lehce na zemi, kde tlumilo kroky dvojice probíhající mezi stromy. Muž držel za ruku mladou dívku a táhl ji za sebou. Jen tak tak mu stačila.
„Pospěš si, Maeve,“ vydechl sípavě mladík, aniž by se otočil na svoji společnici, „už se stmívá. Brzy pro ně nebude problém nás najít.“
„Já vím,“ zachroptěla dívka a plně se soustředila na udržení tempa.
Les začal řídnout a za několik minut se před nimi objevila opuštěná vesnice. V tomto kraji to nebylo nic neobvyklého. Velká města se stále rozšiřovala a mnoho vesničanů odcházelo žít tam. Hlavně vesnice uvězněné v lesích se rychle vylidnily a zpustly.
Mladík se zastavil mezi prvními domky a rychle se rozhlížel po vhodném úkrytu. Pohled mu ulpěl na malém okénku vedoucím pravděpodobně do sklepa bývalého hostince nebo domu některého z bohatších obyvatel. Dřevěná část stavby už byla trochu rozpadlá. Střechu tvořilo jen několik trámů trčících k obloze. Okenice visely na jednom pantu nebo se válely na zemi a některé trámy byly ze stěn vyrvány. Někdo si je asi odvezl na stavbu nového domu nebo na podpal.
Muž a žena se pomalým krokem vydali opatrně cestičkami vyšlapanými zvěří k okénku nízko u země. Cestou míjeli u jiného domku několik dřevěných prken, tak je vzali s sebou. Jakmile vlezli do podzemního prostoru, zakryl mladík prkny okénko a doufal, že za sebou nenechali žádné stopy.
Maeve si lehla na studenou zem pokrytou silnou vrstvou prachu. Melrick, její společník, slepě tápal rukama kolem sebe a opatrně nohou zkoušel každé místečko předtím, než na něj šlápl plnou vahou.
„ Tady v rohu je mech,“ zašeptal do tmy, „pojď si lehnout sem.“
Zvuk šouravých kroků jej za chvíli přesvědčil, že jej Maeve poslechla. Když přišla k němu, praštila ho hledajícíma rukama do hlavy, ale on ani nehlesl. Věděl, jak je unavená, a nechtěl ji znervóznit svým syknutím. Ve stresu bývala přespříliš úzkostná.
Lehl si vedle ní a přitiskl ji k sobě, aby se oba vešli pod jeho teplý plášť, kterým je přikryl. Netrvalo dlouho a oba dva upadli do neklidného spánku. Přesto jim oběma dodal nových sil k další cestě.
* * *
Probudily je sluneční paprsky pronikající do sklepa škvírami v prknech stropu. Ve slabém světle se rozhlédli kolem a uviděli místnost vyhloubenou v zemi, která byla jen na několika místech obložená prkny a vyztužená trámy. Na několika místech rostl mech a nějaký plevel. Jinak nic, tedy kromě pavučin a silné vrstvy prachu.
Melrick vytáhl z malé brašny kus okoralého chleba a rozlomil ho. Menší kus si nechal a větší dal Maeve.
„Kam půjdeme dál?“ zeptala se dívka, když polkla první sousto.
„Musíme do přístavu,“ odvětil Melrick, „tam za námi už nemůžou.“
„Pokud tam dojdeme,“ hlesla sklesle.
„Dostanu tě tam,“ řekl rozhodným hlasem Melrick, „ať mě to stojí cokoliv, tak tě tam dostanu. Je to moje vina, že po nás jdou. Ty za nic nemůžeš. Tebe do přístavu dostanu, rozumíš?!“
„Můžeme za to oba stejně.“ odporovala dívka, „souhlasila jsem s tvým plánem.“
„Byl to blbej plán,“ zamumlal pro sebe mladík s plnou pusou.
„Doufali jsme, že to zvrátí váhy v náš prospěch. Doufali jsme, že nás to konečně posune blíž k našemu cíli a že se díky tomu dostaneme dřív domů, do našich světů. My oba jsme se rozhodli zabít jejich krále,“ přesvědčovala Maeve svého společníka.
„Knížete,“ opravil ji, „byl to jejich kníže.“
„To je jedno, co byl,“ odsekla netrpělivě, „prostě to není tvoje vina. Do přístavu se dostaneme buď oba nebo nikdo.“
Melrick to vzdal. Poznal z jejího pohledu plného odhodlání, že to myslí vážně. Nemělo cenu se s ní přít. Potřebovali si šetřit síly. Do přístavu to bylo ještě asi den a půl cesty.
Posilněni spánkem a aspoň troškou jídla se vydali rychlou chůzí z vesnice opět do houštin lesa. Mířili přímo k jihu, kde se nacházel nejbližší přístav.
* * *
Slunce se pomalu klonilo k východnímu obzoru. Temně rudý kotouč se skrýval stále hlouběji za střechy přístavního města. Celodenní ruch na molech kolem lodí už postupně utichal a ulice se vylidňovaly. I strážní u hlavní brány polevili v pozornosti, takže neviděli mladou dvojici prchající před svými pronásledovateli.
Mladík však zakopl na nerovné cestě podél pobřežních skalisek a upadl.
„Běž,“ zavolal na dívku, která se zastavila, aby mu pomohla vstát, „nezdržuj se se mnou. Dostaň se do města!“
„Nenechám tě tady,“ odsekla dívka, ale hlas se jí třást strachem.
Po stejné cestě se k nim blížila skupina bytostí se zářivě zlatavou kůží. Jejich krok byl uvolněný, ale nelidsky rychlý. Vypadalo to, jako by se pohybovali těsně nad zemí a kroky dělali aby jejich rychlost více vynikla.
Než se mladík postavil na nohy a mohl se vydat dál, byli jejich pronásledovatelé už jen několik metrů od nich. Žena na ně vyděšeně hleděla a škubla sebou, když její druh náhle vykřikl. Ohlédla se a spatřila další dvě stvoření, která se k nim přiblížila od města. Obklíčili je.
Pomalu zatlačováni k okraji útesu, pod kterým zuřil mořský příboj, se mladí lidé připravili na svůj poslední souboj. Melrick tasil meč a Maeve si vyhrnula rukávy. Mezi jejími prsty se začaly tvořit modré jiskry.
Boj byl krátký. Maeve několik bytostí zasáhla blesky, které vrhala z vlastních rukou. Nebyla však dost silná, aby měly smrtící účinek. Melrick máchal svým mečem v obraných půlkruzích, ale nepodařilo se mu zastavit postup nepřátel. Ocital se stále blíže k hraně, za kterou čekala jistá smrt v rozbouřeném moři.
Maeve vyšlehl z rukou slabý modrý paprsek a pak se sesula na kolena. Byla bledá vyčerpáním a třásla se po celém těle. Melrick jí přispěchal na pomoc. Ruka, v níž svíral meč poklesla a toho využili zlaté bytosti.
Dva statní muži vykročili vpřed a uštědřili dvojici několik ran. Po chvíli se od stvoření, které stálo krok před ostatními, rozlehl krajinou vysoký táhlý tón. Zatímco nepřátelé na sobě nedali nic znát, Melrick s Maeve si tiskli ruce na uši a obličeje měli zkřivené prudkou bolestí.
Ticho, které se za chvíli rozhostilo, nevěstilo nic dobrého. Maeve zvedla hlavu a pohlédla na svého přítele. Z nosu i uší ji tekla krev a ruce se jí silně třásly. Přesto se naposledy pokusila vyslat blesk směrem k útočníkům. Ve vzduchu zapraskalo pouze pár jiskřiček.
Melrick znovu pevně uchopil meč a postavil se na roztřesené nohy. Jeho tvář však ztvrdla šokem, když pohlédl na nepřátele. Už nestáli v hloučku, ale v pravidelném půlkruhu s rozestupy zaplněnými blanitými křídly, která jim vyrůstala z lopatek.
Mladík ještě stihl padnout k zemi, aby odolal silnému vichru, který bytosti několika mávnutími křídel způsobila. Maeve jen slabě vykřikla než se její tělo, odmrštěné dozadu přehouplo přes hranu útesu a zmizelo v hlubině pod ním.
„Maeve!“ Melrickův výkřik vyjadřující všechen smutek a zoufalství nad ztrátou přítelkyně a spolubojovnice zlatá stvoření rozesmál. Mladý bojovník upřel pohled k nedalekým světlům přístavu. Přístavu, který měl jemu a Maeve poskytnout bezpečí. Přístavu, vzdálenému už jen necelou půlhodinu cesty.
Melrickův výraz se změnil, nyní byl plný odhodlání zabít jich co nejvíc než sám padne. Svojí smrtí si byl jistý stejně, jako že ráno opět vyjde slunce, ale nezemře jen on a Maeve. Nedovolí, aby jejich smrt byla úplně zbytečná. Krutá stvoření opět stáhla svá křídla a vítr zcela ustal.
Melrick se postavil na nohy, v ruce už zase pevně svíral meč a odhodlaně vykročil ke skupince útočníků, jejichž samolibý úšklebek se ani na chvíli nezměnil.
* * *
„Tak, jak si vedou naši bojovníci, má paní?“ Zeptal se klidným hlasem muž neurčitého věku, který právě vystoupil ze stínu. Klidným krokem se vydal směrem k ženě sledující s mírným zaujetím poslední Melrickův boj zobrazený na hladině malé fontánky.
„Žena padla a muž ji bude za krátkou dobu následovat, drahý muži,“ konstatovala hlasem, z nějž čišela rozmrzelost, a podívala se na svého partnera, který ji konejšivě pohladil po tváři.
„Musíme vybrat další,“ pravila žena ve chvíli, kdy na hladině fontány spatřila smrt Melricka.
Podrážděně mávla rukou a vodní hladina už odrážela jen její tvář, po předchozích obrazech nebylo ani stopy. Ještě chvíli oba stáli na místě, snad se ve svých myslích loučili s právě padlími bojovníky, jejichž osudu byly svědky. Snad se zamýšleli nad dalším vývojem celé situace. Poté se obrátili a ruku v ruce se vydali mezi sloupy podpírající strop jejich chrámu.
„Tentokrát je vybereme společně, ty vyber muže a já ženu,“ rozhodl muž, když usedl do svého oblíbeného křesla nedaleko fontánky. Poklepal rukou na křeslo vedle svého a jakmile si jeho žena sedla vedle něj otevřel velkou knihu, která se náhle zhmotnila přímo před nimi.
Poznámka vydavatelství:
Text je autentický, bez úprav a korektur. Tento příspěvek můžete hodnotit v diskusi.
Komentáře ke článku: 2
Napsal: Viktoria Panova (09.12.2009, 12.48)
Tato povídka má v sobě napětí, záhadné postavy, své hrdiny a bohy (aspoň doufám, že jsou to bohové). Je to začátek příběhu, dobrého příběhu. chtělo by to pokračování …………….. 
Napsal: Martina (14.02.2010, 16.46)
velmi zdařilá povídka, líbí se mi, že se zde objevují zcela nové a neokoukané postavy! docela bych uvítala pokračovaní! tak popřemýšlej, jestli bys nechtěla pokračovat v této povídce a někde si ji zveřejnit (o;
Vložit nový komentář
O vydavatelství
Zoner Press je vydavatelství odborné literatury zaměřené na oblast fotografie, grafiky, webdesignu, programování a bezpečnosti. Nechybí ani zájmové publikace pro děti a mládež.