LITERÁRNÍ SOUTĚŽ na téma „FANTASY“ – XI. příspěvek
27.10.2009, 16:36 | Květa Filipi | Diskuse: 0
Denisa Čechová, 14 let
,,Ahoj Jaku.Měj se hezky,zítra se zase uvidíme. Mám tě ráda!“
Odcházela jsem ,a ještě jsem se červenala z předešlého rozhovoru. Byla jsem venku z Jakem -mím nejlepším přítelem-a vedli jsme rozhovor o tom, kdo se nám líbí a kdo ne -normální rozhovor, když nemáme co dělat-.
Tak jsme toto téma rozebírali delší dobu, a Jake se zarazil a najednou ze sebe vyhrkl, že se mu líbím, a že už mě má rád víc než kamarádku.Trochu jsem se zarazila jak jsem nad tím přemýšlela.No taky mi nebyl zrovna lhostejný,a co víc,jak jsem přemýšlela tak jsem si uvědomila, že ho i trochu ,,miluju“ -asi-.Tak jsem mu to řekla, vyjasnili jsme si to a když sem odcházela, dohodly jsme si na zítra schůzku.Dala jsem mu malý polibek na tvář. Šťastně jsme se rozešli domů,a já si u toho pobrukovala. Už jsem dávno zapomněla na Alexe -mého bývalého kluka-.Už je to dávno!Bylo mu 16 ,a mě 14.Byl to můj první kluk.Chodila jsem s ním asi 1 rok.Opravdu jsem ho milovala, ale on jednoho dne zmizel, a už se neobjevil.Byl někde v lese na výletě a už se neukázal. Byl pohřešován,ale nenašli ho,policie ho prohlásila za mrtvého a já se z toho hrozně dlouho dostávala.Pak jsem potkala Jaka.A teď jsem se do něj zamilovala.Když jsem přišla domů,bylo asi půl desáté a já se šla vysprchovat.Nikdo nebyl doma tak jsem využila příležitosti,že je volná koupelna.Když jsem vylezla,bylo asi půl desáté.Šla jsem dolů do obývacího pokoje, máma ještě nebyla doma.Najednou se rozzvučel telefon.Utíkala jsem do kuchyně a nedočkavě ho zvedla.
,,Dobrý večer,tady Moon!“řekla jsem zdvořile a vesele.Byla to Jakova máma:
,,Ahoj Moon,“pozdravila zaraženě,hodně divně
,,je doma máma?“
,,Ne,není chcete jí nechat vzkaz?“zeptala jsem se,trochu nesvá tónem jejího hlasu.
,,No…Ehm… .“přemýšlela, jak mi to má říct. Najednou jsem slyšela,jak hlasitě začala brečet.Už neudržela tu divnou formu skrývajícího pláče.Najednou jsem ji neslyšela,ozval se Jakův otec.Zjistila jsem,že za mnou stála máma,položila mi ruku na rameno a jemně ho sevřela.
,,No…,“slyšela jsem Jakova otce poprvé brečet.
,,Jak…je mrtvý!“začaly se mi řinout slzy z očí.
,,Asi před půl hodinou ho našla polic…!“na posledním slově se mu zlomil hlas.Já jsem upustila sluchátko na zem,a vyběhla z domu.Slyšela jsem, jak za mnou někdo volá moje jméno-asi máma-,ale já nevnímala,lépe řečeno já nechtěla vnímat!Utíkala jsem ztemnělou ulicí a zastavila jsem se až na pláži.Stále jsem brečela.Slzy mi tekly po tvářích a máčely mi mé tričko.
,,Proč se to stalo?Proč když mám někoho opravdu ráda, se mu vždy něco stane???“
Tyto dvě otázky mi křižovaly sem tam hlavou.A stále mi z očí tekly potoky slz,už asi ne potoky,ale řeky slz.
,,PROČ???PROČ ON??? PROČ TEĎ???“zařvala jsem,jak mi to můj vyschlý krk od pláče dovolil.A zhroutila jsem se na kolena do písku a ruce jsem si založila na hrudník kvůli neutuchající,nesnesitelné bolesti,která mě tam svírala.To mi asi srdce puklo žalem.Začala jsem ze všech svých zbylých sil vzteky mlátit do písku pode mnou,až jsem měla úplně sedřené ruce.Tak jsem se překulila na bok do písku,kolena si skrčila co nejvíce k bradě a objala jsem je celými svými pažemi.A poddala jsem se tomu největšímu smutku,který mě v mžiku spaloval.Když sem se probudila,byla už noc.Hvězdy jasně zářily.Bylo teplo,i písek stále sálal teplem.Bylo mi už trochu líp,už mi netekly proudy slz,ale bolest v hrudníku přetrvávala.Zase jsem si vzpomněla na Jaka.Vzpomínala jsem na poslední společné odpoledne.
,,Nevím vůbec jak zemřel,ale když ho našla policie,tak ho asi někdo zavraždil.“přemýšlela jsem.Už nikdy neuvidím jeho úsměv,už nikdy mě nebude rozveselovat.Hruď se mi nadmula před novým přívalem bolesti.Seděla jsem stále na pláži,rukama si svírala kolena a bez výrazu jsem civěla někam do moře.To ticho mě ubíjelo.Slyšela jsem jenom šplouchající vlny o písek,a skály.Najednou se mi celý svět zamotal před očima a já omdlela.Zdál se mi krásný sen.Byla jsem na krásné louce.Svítilo slunce,bylo tam plno květin,zvuk ptáků se nesl vzduchem.V tu chvíli se mi pohled zabodl do krásného chlapce ,napříč přes louku tiše postával.Měl světlou pleť,ostřejší ale přesto krásné rysy v obličeji,růžovo-fialové oči -nad těmi se mi zastavil dech- na pohled krásnou jemnou pleť,až se mi chtělo se jí dotknout.Měl bronzové až do hněda zbarvené vlasy,celkový účes byl špičatý,střapatý.Zajiskřilo mu v očích,usmál se na mě a zamával mi.Vyzařovala z něj krása a příjemný,nevysvětlitelný pocit.Vůbec jsem si nevzpoměla na bolest nebo na strach.Bylo mi příjemně,mohla bych tam tak stát hodiny!Jednou jsem mrkla a už tam nestál.Vyděsila jsem se ,otočila se a lekla se.Asi mi to vyčetl z mého výrazu,pohladil mě jemně po tváři a řekl:
,,Neboj se!Já ti neublížím!“ Najednou se mi sen rozmazal a já cítila ,jak se mnou někdo lomcuje. Byla to máma.
,,Tak vstaň, pojedeme domů!“ Nevzpírala jsem se jen jsem se němě s námahou zvedla, a s mámou se dobelhala k autu. Pak si pamatuji jen jak jsem se dostala do postele. A pak už nic.Znova se mi zdál ten samý sen. Opět mě pohladil po tváři, a můj smutek a žal byl pryč. V tom jsem se probudila.Ležela jsem v nemocnici. Máma mi spala s hlavou opřenou o nohy. Nechápala jsem, proč jsem tady! Jakmile jsem se trochu sebrala ,tak jsem potichu promluvila:
,,Mami??“ nebyl to můj obvyklý hlas.
,,Co…co se děje? Kde? Proč tu jsem?“můj nával mámu probudil. Obličej měla strhaný nedostatkem spánku. Chvíli jen koukala ,pak vykulila oči, objala mě a začala plakat. Utěšila jsem ji. Začala jsem se jí vyptávat.
,,Víš kolikátého je?“zeptala se mě.
,,No nevím,ale je srpen,ne?“ upřela jsem na ni nedočkavý pohled.
,,Ne,miláčku! Je červen.“ Sklopila oči a tiše se posunula. Byla jsem nějak rozhozená! Nechápala jsem. Pak mi máma vysvětlila, jak to bylo. Že jsem byla na Jakově pohřbu a tam jsem zkolaboval a upadla do kómatu. V kómatu jsem byla 10 měsíců. Ale já i přesto měla pocit jakoby se to všechno stalo včera! Najednou mě zasáhla znova ta již důvěrně známá bolest hrudníku. Máma se lekla, jak jsem si automaticky tiskla kolena rukama k hrudníku. ,,Co…to děláš? Bolí tě něco?“vyděsila se.
,,Ne….teda vlastně ano! To jsem si vzpomněla na Jaka a bolí mě a srdce.“řekla jsem.
K tomuto příběhu navazuje zatím dalších 20 stran. A stále píši další.
Poznámka vydavatelství:
Text je autentický, bez úprav a korektur. Tento příspěvek můžete hodnotit v diskusi.
Vložit nový komentář
O vydavatelství
Zoner Press je vydavatelství odborné literatury zaměřené na oblast fotografie, grafiky, webdesignu, programování a bezpečnosti. Nechybí ani zájmové publikace pro děti a mládež.