LITERÁRNÍ SOUTĚŽ na téma „FANTASY“ – X. příspěvek
12.10.2009, 15:42 | Květa Filipi | Diskuse: 2
Srdce
M. Sámková
Bolelo jej celé tělo, nejvíce však zanícené nohy. Byl hubený, vychrtlá troska z ještě před pár měsíci nádherného černého koně. Nyní každý jeho pohled říkal: „Už je pozdě. Konec. Chci odejít, aby to přestalo.“
Jen ležel na zemi. Neměl sílu ani vůli se pohnout, pokusit vstát, bojovat dál. A jeho majitelka se už týdny, kdy to s ním začalo jít s kopce, neobtěžovala vůbec dorazit, zeptat se.
Ne, místo ní jsem to já, kdo roní slzy. Já, kdo se snažil starat. Já, koho ten kůň má rád a respektuje jej i v posledních chvílích, kdy z něj uniká život v důsledku veterinářovy injekce. Já, člověk, co se cítí zlomen a v koncích z faktu, že nedokáže pomoci.
Dívám se do těch velkých utrápených očí a ty zase do mých, jako by říkaly poslední díky. „Díky, že sis mě všimla a měla mě ráda, i když jsem už byl k ničemu. Tam někde, kam teď jdu, budu vzpomínat.“
A pak už nic. Život jde dál, stejně jako smrt. Každý se pídí po vědění, co poté, a on to ví. Můj kamarád, skoro mladší bratr. Chce se mi křičet, jak to bylo. Že neměl dětství, že ve dvou letech byl jen kost a kůže, stejně vyhaslý, ale zvítězil nad smrtí díky péči dobrých majitelů. A nyní, v rukou středoškolačky, která myslela jen na prestiž, jej dohonila. Jen o rok později, vůbec si neužil života. Tato povídka je o koni, jehož jsem neznala nejdéle, přesto se mi svojí upřímností a vděčností vryl hluboko do paměti. Přestože jsem na jeho hřbet nikdy nesedla, a nikdy se už neposadím. Tento svět je jen do očí bijící nespravedlnost!
„Zima bude tuhá,“ pomyslel si při pohledu na těžké šedé mraky. Mrazivý vítr se mu dostával pod kůži. Nemohl však snahu prohlédnout mlhu jen tak vzdát.
Mýtina si stála vysoko v mentalitě jeho rodiny. Zajišťovala jim obživu v podobě ušlechtilých kopytníků, jejichž stáda sem v zimě přicházela.
Mýtina v lese opředeném legendami. Místo, odkud pochází nejlepší koně v královských stájích. Její tajemství nikdo přesně neznal, ani to nebylo třeba. Stačil fakt, že věčně zelená pastvina znovu přiláká stáda i samotáře, a jeden z nich se stane jeho svatebním darem sestře.
Zbýval jen týden. Musí chytit koně a připravit jej k předání. Nejspíš se tlučete do hlavy a říkáte si: „A co třeba nějaký výcvik? I kdyby zkrotil divokého koně, jak jej za týden naučí spolehlivě nosit jezdce?“
V tom bylo kouzlo jeho domova. Mezi divokými koňmi byli i tací, co tohle vše už uměli. Domníval se, že zřejmě utekli svým majitelům. Stačilo si vybrat.
Mnohahodinové úsilí v čekání a odvlečení zmateného černého valacha do ohrady k domu se vyplatila. Byl v minulosti cvičen. Je třeba jen zjistit, zda se ukáže spolehlivý. Sledoval svoji oběť, než začala spokojeně žrát.
Toho rána se podle zvyku opásal mečem, než opustil stavení a vysedl na hřbet svému příteli, rozložitému ryzému chladnokrevníkovi, aby vzal do jedné ruky otěže, do druhé vodítko, na jehož konci se nacházela ohlávka s „dárkem“. Pustil se do vesnice.
Říkají o ní, že je čarodějnice. O něm zase vedou hovory jako o potomku dávno vyhaslého rodu lesních lidí. Proč jinak by byl tak dlouho bez ženy?! Neboť není člověk, samozřejmě.
Odfrkl si nad těmi myšlenkami, jak míjel první domy, aby učinil za dost obřadu, jež právě skončil.
Muži z nevěstiny rodiny se svatby samotné účastnit nesměli. Nyní však probíhala hostina, kde se jejich přítomnost očekávala.
Seskočil z ryzáka a přivázal jej k ostatním, zatímco s druhým přišel před dveře do chalupy, na které pořádně zabouchal, sledován stále se rozrůstajícím publikem v povzdálí.
„Hospodáři! Hospodářko! Otevřete a vyjděte, nechť se lidé přesvědčí, jaká jsme rodina,“ zahučel hlubokým hlasem.
Tak krásnou a rozzářenou ji nikdy neviděl, jako tehdy, kdy následovala svého manžela. Již nešlo o to malé děvčátko, jež znával. Ode dneška má svůj život. Nechá jej samotného.
„Zdalipak jdeš za mojí ženou v dobrém, švagře?“ ptá se statný mladík.
Přikývne tedy a odloží meč, k sestřině úlevě. Právě zahodil právo vyzkoušet jejího nového ochránce, pokořit jej před vesničany, kteří se začínají zklamaně rozcházet.
„V dobrém a s darem,“ předal ženě provaz.
Čekal nadšené výsknutí, radost, možná jen poděkování. Ne to, co přišlo, když požádala svého muže, aby se na okamžik postaral o hosty, a za jeho zády zabouchla dveře.
Vodítko mu vrátila. „Vím, myslel jsi to dobře. A kdybys přivedl jiného koně, vzala bych si jej. Tento pro mne není.“
Zmateně se zamračil. Co to má znamenat?!
Sestra mu přitiskne ukazováček na ústa a promluví znovu: „Dříve přemýšlej, než konej, bratříčku. Radím ti, vyslechni mne. Pojďme se projít,“ zavěsila se do něj a vykročila.
Nechápavě ji následoval. S ještě větším údivem pozoroval, jak přehazuje provaz ledabyle přes koňský hřbet a vyzývá k připojení se i odmítnutý dárek.
„Jsi uražený,“ zkonstatuje smutně. Okamžik je ticho, jako by přemýšlela, jak mu to má vysvětlit. „Nedivím se ti. Ani královi učenci neznají odpověď na otázku, proč je les zelený a svobodní koně vycvičení.
Existují mnohé země, jako králův kapitán jsi je viděl. A pak světy ještě vzdálenější, každý se svým srdcem, jež bije v hrudi jednomu z potomků mocných rodů Zakladatelů. Zdálo se mi před týdnem o našem lese. Poslední dobou je mrazivo a deštivo, pravda? Tak, jako je v srdci jeho patronu, jednomu z Pánů koní.
Chytil jsi koně, který nezestárne, tak jako pastviny nezhnědnou. Chytil jsi přítele Paní koní. Není v lidské moci se o takové zvíře postarat. Pusť je a doufej, že už další z nich nespoutáš provazy, aby se jednoho dne neobjevila ONA na tvém prahu jako osud plný potíží,“ varovala naléhavě svého bratra.
„Babské povídačky. Chytání a cvičení koní z mýtiny mě živí. Nezemřu hlady kvůli tlachání,“ brblal ještě, když se vracel domů. Nutno přiznat, že koně pustil, nač by mu samotnému byl?
O tři roky později však osud spolu s chycenou kobylkou doslova zaklepal na jeho dveře. Velmi, velmi rozzlobený, až se i stromy třásly strachy.
A z jednoho pěkného lesa zmizela za příjemného letního odpoledne žena, jako by ji odčaroval sám mistr iluzí David Copperfield.
Poznámka vydavatelství:
Text je autentický, bez úprav a korektur. Tento příspěvek můžete hodnotit v diskusi.
Komentáře ke článku: 2
Napsal: Zoe (10.11.2009, 21.40)
Povídka je to pěkná, čtivá bez výrazných chyb ve slovosledu a bez překlepů… jen jsem nějak nepochopila konec. Možná je chyba na mé straně… 
Napsal: autor (27.01.2010, 14.25)
Ahoj. Moc díky za to, že jsi tu povídku louskala od začátku až do konce. Upřímně, měla jsem do této soutěže původně nachystáno něco jiného, jenomže pak byl utracen můj moc dobrý čtyřnohý kamarád, a já se z toho chtěla prostě vypsat a zároveň si něco k těm okolnostem dát „do šuplíku“, abych na ně nikdy nezapomněla:( Touhletou povídkou jsem rozjela námět, který možná později zpracuji do románu – zase do šuplíku. Až to trochu rozvinu, třeba pochopím ten konec alespoň já:)
Vložit nový komentář
O vydavatelství
Zoner Press je vydavatelství odborné literatury zaměřené na oblast fotografie, grafiky, webdesignu, programování a bezpečnosti. Nechybí ani zájmové publikace pro děti a mládež.