LITERÁRNÍ SOUTĚŽ na téma „FANTASY“ – VI. příspěvek
04.09.2009, 9:44 | Květa Filipi | Diskuse: 1
Kristýna Nitschová
Šedý pokoj uprostřed hlučného města. Světlo vychází jen z několika málo svíček a z osvětlení z venčí. Jdou slyšet kroky, které se blíží po schodek a posléze klíč zarachotí v zámku. Dveře se otevírají a v nich stojí muž. Má na sobě tmavě šedý kabát, který mu sahá až ke kolenům. Jsou vidět jeho zablácené boty a nohavice odrané o špinavé stejně jako boty.
Jeho tvář je světle broskvová, rty hnědé a plameny svíček se jen jemně odrážejí v jeho pronikavě zelených očích. Tento celkem nedbalý vzhled je upevněn hnědými na pohled dlouho neudržovanými vlasy, které muži sahají k ramenům. Za mužem do bytu vchází žena s neobyčejně bílou kůží, pronikavě modrýma očima a černými vlasy připomínající havraní křídla. Je jen o několik centimetrů menší než muž a je na pohled velmi krásná. Její tajemné zazření ještě upevní její červenočerné šaty a tajemný náhrdelník.
„Jsme zde.“ prohlásí muž a odhodí svůj kabát na křeslo v pokoji. Dívka se po pokoji rozhlédne a poté co spatří již míněné křeslo v rozkladu, chatrnou postel a spoustu pomalovaných čtvrtek podívá se na muže a řekne: „Kam se mám postavit.“ Muž Kývne hlavou směrem k další místnosti a řekne: „Tam tudy je koupelna. Je tam zrcadlo můžete se upravit. Pak přijďte sem stoupnete si to rohu.“ Dívka beze slova odejde do místnosti a za chvíli se vrátí se sčesanými vlasy do drdolu a značně opovržlivým výrazem. „Já vím, není to zrovna nejlepší pokoj ve městě, ale více si opravdu nemohu dovolit.“ podotkne muž. „Asi se raději dáme do toho malování. Stoupnout si mám předpokládám tam.“ řekne žena a prstem ukáže do nejméně znečištěného rohu pokuje. Muž nemně přikývne. Žena si, tedy svlékne šaty a postaví se do rohu. Muž se na ni chvíli dívá, a pak řekne: “ Jednu ruku si dejte do vlasů a druhou nechte volně vyset vedle těla. Pravou nohu trochu dopředu.“ Dívka vykoná vše co jí muž řekne a zeptá se: „Kam se mám dívat na vás?“ Malíř se natáhne po bílé čtvrtce a po stojanu. Vše pevně nastaví do ideální polohy a řekne: „To je na vás. Vám to bude slušet ať se podíváte kamkoliv.“
Muž si připraví paletu, která ležela na zemi vedle židle a vymačká do ní barvy. Poté odejde do vedlejší místnosti a přinese vodu. „Tak dáme se do toho.“ řekne muž a začne malovat obraz. Po chvíli opět promluví: „Kdyby vám byla zima řekněte, uděláme si přestávku.“ dívka klidně kývne hlavou. Muž pokračuje v rozhovoru: „Máte krásně bílou pleť, nebudu muset plýtvat moc oranžové. Víte jednou jsem tu měl dívku, nebyla moc krásná, ale její pleť byla tak oranžová, že jsem musel použít oranžovou přímo z tuby. Potom tady byla jedna. Byla to, taky nevěstka. Strávil jsem malováním jejího obrazu celý večer a dal jsem jí slíbenou sumu, ale ona mi ještě k to mu ukradla klobouk. Co si o tom myslíte?“ Žena se podívá na muže a řekne: „Že moc mluvíte a málo kreslíte. Do úsvitu to musí být hotové to přece víte.“ Muž se zarazí a po pár minutách řekne: „Mluvte, tedy vy.“ Žena znovu pohne hlavou směrem k muži a řekne: „A o čem.“ muž se pousměje a odvětí: „To je jedno, třeba o to co vás přimělo být prostitutkou nebo o vaší rodině a nebo o tom co jste si pomyslela, když jsem vám navrhl, aby jste pro mne pózovala.“ Dívka se zamyslí a řekne: “ Já vlastně nejsem prostitutka. Je si na ni hraji, protože je to pak snazší.“ Muž vzhlédne od rozmalované práce a pohlédne na ženu. „Kdo tedy jste a co je snazší?“ Dívce se rty jemně zvednou do úsměvu a odpoví: “ Jsem upírka.“ Malíři vypadne štětec z ruky. „To není možné, to si děláte legraci.“ Dívka zavrtí hlavou. Pomalu přistoupí k muži a položí mu ruku na tvář. Muž cukne sotvaže se ho ruka jen dotkne. „Je studená jako led.“ Dívka se podívá muži do očí a řekne: „To není vše.“ V okamžiku se její oči krvavě zalesknou a její zuby mírně popolezou z úsměvu. Muž se úlekem div nezhroutí, ale nakonec strach přemůže a zeptá se: „Co bude teď. Zabijete mě?“ Dívka vrátí svou původní podobu a řekne: „Ne musíte přece domalovat obraz.“ Dívka se vrátí zpět na své místo a muž po chvíli zase popadne štětec a vrátí se k rozmalovanému obrazu.
Dívka se znovu podívá na malíře a řekne: „Pomyslela jsem si,že to nebude zbytečná noc. Konečně po tolika desetiletích. Jedna noc, v které zažiji něco co chci a ne něco co musím.“ Malíř se podívá na dívku a řekne: „Odpovíte mi i na tu zbývající otázku o rodině?“ Dívka se zahledí do zdi a odpoví: „Ne, raději si jen budeme povídat.“ Malíř, tedy začne: „Když jsem byl malý, žil jsem v malé vesnici s rodiči a třemi bratry a dvěma sestrama. Rodiče neměli moc peněz, atak se nám nedostalo zrovna náruživé péče, ale žili jsme v lásce a sousedé nás měli rádi. Jednou jsem si hrál s bratry u potoka a spadl jsem do vody. Hrozně jsem se, neuměl jsem totiž plavat a rodiče mi říkali,že je v potoce vodník. Do vody pro mne skočila dcera pastýře. Byla jediná, která uměla plavat z vesnice. Vytáhla mne na břeh a vynadala mi. Naštěstí bylo horka, takže jsem neonemocněl.“ Dívka se se zajmem zeptá: „Co se stalo s vašimi bratry?“ Malíř si povzdychne a řekne: „Jeden šel do kláštera, Druhý do učení na kováře a třetí do armády. Sestry ty se vdaly. První za mlynáře a ta druhá za dřevorubce. Už dlouho o nich nic nevím.“ V pokoji nastane ticho až dívka načne řeč: „Já mám také bratra. Když jsem byla malá učil mne jezdit na koni. Jenomže mně to pořád nešlo padala jsem a padala. Nakonec jezdil vždy za mnou na jednom koni až jsem se v sedle konečně udržela sama.“ Malíř nevěřícně zakroutí hlavou. „Vy jste měla přístup ke koním? To jste sloužili u některé šlechtické rodiny?“ Dívka si povzdechne. „Já jsem hraběnka.“ Malíř s úžasem vytřeští oči. „Ano je to tak.“ utvrzuje ho dívka. „Já tady maluji obraz hraběnce, to je úžasné.“ Dívka si znovu povzdechne: „Bohužel v první řadě upírce.“
V místnosti opět zavládne ticho. Plameny svíček se je slabě mihotají v noční tmě. Ticho konečně prorazí hlas malíře: „Já si dojdu pro vodu vyschlo mi v krku. Chcete taky?“ Dívka se na něj tázavě podívá. „Promiňte já si to neuvědomil.“ odvětí malíř. Odejde do vedlejší místnosti a vrátí se se sklenicí vody. „Nesednete si?“ Dívce zrak okamžitě sklouzne na rozpadající se křeslo a odpoví: „Já nemusím sedět.“ Malíř se začne smát a sedne si na zem a opře se zády o zeď. Poté se podívá na dívku a poklepe prsty na místo vedle něho. Dívka přejde místnost a sedne si vedle malíře. Malíř se na dívku otočí a povídá: „Promiňte, ale cítil bych se zvláštně kdybych tu seděl se sklenicí vody a díval se na překrásnou nahou dívku jak stojí přede mnou. Dívka se usměje a odvětí: „Vy se mne snad vůbec nebojíte?“ Malíř sklopí hlavu a povídá: „Nemám čeho měl jsem k večeři česnečku.“ Dívka se usměje a opáčí: „Česnek tak úplně nepomáhá.“ Sotva to dívka dořekne malíř se šoupne o pár centimetrů dál. Nato se oba začnou smát.
„Zahřejete se vůbec někdy“ zeptá se malíř. „Když vypiji dost krve.“ odpoví upírka. „Je vám vůbec zima.“ opět se zeptá malíř. „Pořád a ukrutná.“ odpoví dívka. Malíř se přiblíží k dívce a obejme ji. Po chvíli se zeptá: „Je to lepší?“ Dívka malíře odstrčí a povídá: „To už radši nedělejte a pojďte malovat.“
Malíř se zvedne, dopije sklenici a položí ji na zem. Poté oba zaujmou pozice a pokračují ve vytváření obrazu. „Jak dlouho vás už nikdo neobjal?“ táže se malíř. „Celá desetiletí. Jak jste to poznal?“ odpoví dívka. Malíř se na chvíli zahledí z okna a pak řekne: „Vaše tělo mi to řeklo.“ Dívka se nechápavě podívá na malíře a řekne: „Moje tělo je mrtvé. Jak vám mohlo něco říct?“ Malíř se usměje a řekne: „Řeklo. Stromy, řeka a kameny taky mluví, ale všichni jsme tak zahleděni do sebe, že je neslyšíme a nemáme ani chuť je poslouchat.“
Zrovna v tom okamžiku jde pod okny muž a zpívá si hospodskou píseň. Je znát, že je slušně opilý a už ani nemůže jít rovně. Nakonec se mu podaří zmizet za roh a následně i z doslechu. „Oblečte se.“ řekne najednou malíř. Dívka na něj chvíli nesmyslně zírá a pak se zeptá: „Proč?“ Malíř se podívá dívce přímo do očí a řekne: „Když tento obraz dokončím již dnes zítra se neuvidíme a to by byla škoda nemyslíte?“ Dívka sklopí hlavu a řekne: „Nikdo vám nezaručí, že budu zítra ještě na živu.“ Malíř řekne: „Přijďte, kdy chcete. Dokud bude tento obraz existovat budete mít pro co žít a na co myslet. Jak jste mi na začátku řekla, vy to potřebujete a mně to dá naději, že vás opět uvidím a uslyším a dozvím se opět něco nového co jsem doteď nevěděl o světě, který jsem doteď neznal.“ Dívka se usmála oblékla a ještě předtím než odešla řekla: „Díky. Díky za den, při kterém se poprvé za dlouhou dobu budu těšit na noc.“ Potom odešla a dveře za ní zaklaply. Malíř se ještě dlouho do noci díval na ten obraz a nemohl popřít, že se na příští noc strávenou s touto dívkou více nežli těšil.
Poznámka vydavatelství:
text je autentický, bez úprav a korektur. Tento příspěvek můžete hodnotit v diskusi.
Komentáře ke článku: 1
Napsal: Martina (15.02.2010, 11.37)
pěkná povídka, romantická, bude pokračování? (o:
Vložit nový komentář
O vydavatelství
Zoner Press je vydavatelství odborné literatury zaměřené na oblast fotografie, grafiky, webdesignu, programování a bezpečnosti. Nechybí ani zájmové publikace pro děti a mládež.