LITERÁRNÍ SOUTĚŽ na téma „FANTASY“ – IV. příspěvek
18.07.2009, 22:19 | Květa Filipi | Diskuse: 1
VĚČNÝ BOJ
T. Andrýsek
Osamělý muž stál na vrcholu kopce. Jeho oči bezcílně putovaly po krajině pod ním. Velké město i vesnice okolo, jakoby se probudili ze zlého snu, hromadně slaví. I sem na velkou vzdálenost je slyšet smích a radost.
Starý ošuntělý plášť se mírně vlní ve větru společně s prošedivělým copem vlasů. Vlasy i plášť už to mnoho zažili. Mohutná ramena starého muže se několikrát otřásla a muž poklekl na zem. Ve svých rukou svírá starou dřevěnou panenku, ve které už by dnes nikdo nepoznal princeznu Ergonu.
Po tváři mu tečou slzy. Jeho oči se snaží nedívat na tuto hračku jeho malé Katriny. Ale obraz veselí okolo mu způsobuje ještě větší bolest.
První slza dopadla na zem. Jakoby pronikla tichem, jež kolem sebe muž vytvářel a dala propuknout větrné bouři. I samo nebe se zhrozilo nad tímto poutníkem.
„Proč?…proč zrovna já?… Byl jsem obyčejný muž a chtěl jsem žít…tak obyčejně…Jak dlouho?“ poslední slova muž zařval do větru, aby přehlušil jeho rachot. „Jak dlouho to ještě potrvá? Já už nemám co ztratit a jednoho dne…tě, Hugare, dostanu!“ Lítost a smutek se plynule změnili v nenávist.
Bouře se pomalu dostala do svého vrcholu, začalo lehce mrholit, ale těžké černé mraky věštily hustý déšť. Muž vstal, ruku na jílci svého starobylého meče. Svá slova spíš šeptal do deště. „Dnes jsi mi utekl, ale příště to vše skončím a když né příště, tak potom…“
Konak vešel do hospody. Déšť venku jej pořádně zmáčel. Měl vztek na počasí, jakoby se proti němu spolčilo, už tři dny bez přestání pršelo. Hostinský si jej změřil pohledem, široce se usmál a přes poloprázdnou hospodu zahlaholil: „Vítej cizinče! V tento nečas bych tu nikoho nečekal. Dáš si pivo nebo grog?“
Konak se posadil k prázdnému stolu. Otočil se na hostinského. „Něco teplého k jídlu tu nemáš?“
Majitel lokálu si jej pečlivě prohlédl. Cizinec byl ozbrojen podivným mečem, ošoupaný starý plášť a on sám vypadal už trochu staře na toulání se v takovém počasí. Snad bude mít peníze a nebudou s ním potíže. „Inu, mám tu zaječí polévku, pokud bys chtěl.“ Konak přikývl na souhlas a kuchař a výčepní v jednom se jal svého díla. Za chvíli již nesl jeden talíř plný teplé polévky, v níž plavalo nefalšované maso. V druhé ruce kus chleba, bohužel již staršího.
Konak poděkoval a chystal se do jídla, když si hostinský všiml jeho přezky na opasku, už ten znak někde viděl, jen si nemohl vzpomenout kde. „Promiňte, že jsem tak smělý, ale co je to za znak?“ ukázal prstem na přezku.
Konak spolkl sousto a odpověděl. „To je znak mého řádu, Ergonských rytířů.“ Po těchto slovech utichl celý lokál.
Hostinský se zarazil ve své přátelské náladě. Ztěžka polkl, to bude ono, kdysi dávno tu už jednoho rytíře měl. „Nevěděl jsem, že někdo z Ergonu přežil.“
„Jen já.“ Těmito slovy jasně ukončil debatu o svém království. Už jej nebaví to pokaždé celé znovu vykládat. Už nechce další lidský soucit nad jeho osudem, on ho nepotřebuje. Pustil se rychle do polévky.
Hospodský pochopil, na jak tenký led se dostal. Nyní už i pochopil, kdo to před ním sedí. Živoucí legenda všech království, rytíř Konak. Raději se stáhl k výčepu, obsloužit další hosty.
Konak po chvíli dojedl. Musel se rozhodnout kam dál. Jak zná Hugara, někde právě sbírá síly na další úder. Musí zjistit kde. „ Hospodský, neměli jste tady před nedávnem lapky nebo podivnou náboženskou skupinu?“ Po událostech před třemi lety, kdy Hugar využil jednu neznámou náboženskou sektu, aby rozpoutal v Hercegii občanskou válku, se ptá i na to.
Hostinský se podrbal na svém strništi. „No, tak banda tady byla, myslím, že to dokonce i řešili vojáci, ale se po nich slehlo, říká se, že naštvali jakousi čarodějnici. Jdeš pozdě rytíři, tady už žádné potíže nejsou.“
Zatím tu nejsou potíže, jenže tam kam vkročil Hugar, zůstává jen spálená zem a mrtví, pokud to tam nestihne včas. Je jeho nejlepší lovec. Hugar je zde. „Hm…a kde řádili.“
„No…“ hostinský si opravdu snažil vzpomenout, i když nechápal proč. „Loupili na severní cestě.“
Víc už slyšet nepotřeboval. Buď už je on sám tak dobrý, nebo Hugarovi docházejí nápady. Posledních pár let je to vše na jeden způsob. Položil zlaťák na stůl a rychle vyšel ven…
„Pane, na co čekáme?“ nedočkavě naléhal poloskřet na starce v kutně. Poslední měsíc se věnovali jeho plánu a zatím z toho nic nebylo.
„Mlč, ty hlupáku… cítím ho v kostech, už se blíží. Připravte se na přepad, jako kdysi.“
„A pak se pustíme do plenění této země s tím práškem?“ ukázal pokrčeným prstem na naditý měšec v rukou Hugara.
„Hlupáku, jdi konat, co rozkazuji a pak se uvidí…“ Ubožáci, stále si myslí, že zlo na anonymním obyvatelstvu může uspokojit lidské, zvrácené touhy. Jsou jen jeho loutkami. Obyčejní lidé ho nebaví, on čeká na svou zábavu. Má tu pro něj připravené překvapení. Ale než přijde na věc, měl by si zkontrolovat únikový plán, člověk nesmí nikdy nic podcenit.
Konak se brouzdal bahnem krve. Jeho levačka držela malý štít jen díky bandáži. Už několik let nedokáže pohybovat prsty na této ruce. Na to si zvykl, ale stáří jej začíná pomalu zmáhat, síla věku je větší, než kouzla a magie Hugara.
Pobitím pěti banditů se docela zadýchal a co víc, začalo jej bodat v kolenech. Pomalu se odkulhal ke stromu, kde si na krátkou chvíli odpočinul.
Asi jsem už na to moc starý. Jednou přijde doba, kdy je nezvládnu a pak umřu. Znovu mu proletěly tváře rodiny před očima. Každý z nich se usmíval. Svou smrtí by už nic neztratil. Proč vlastně honí toho šílence Hugara? Že by to bylo z pomsty za vše, co mu udělal? Za to, co udělal všem ostatním. Z touhy po boji.
Na chvíli se sám za sebe zastyděl. Bojuje přece za jediné dvě osoby svého života, Katrinu a lásku Arlén. Jak jen na to mohl zapomenout. Jenže kolik let musí uplynout, aby mohl člověk zapomenout na pomstu?
Pomalu jej přestalo bolet v kolenou a Konak se postavil na nohy. Musí vlítnout na toho šílence dřív, než ho ta bolest chytne znovu. Potlačil všechny bolestivé vzpomínky do pozadí.
Proč jen mu nepřináší uspokojení žádné z jeho vítězství, kde zachrání lidi před neštěstím a smrtí? Možná proto, že sám nezná nic jiného?
„Pane, pane… už je tady, to není možné…“ Poloskřet vletěl do tesané místnosti ve skále. Hugar jej okamžitě umlčelo rázným gestem.
„Já vím, ty hlupáku, kdyby nepřišel, bylo by tohle všechno zbytečné.“ Už ho tyto obyčejné kreatury všedního dne nudily. Jediné, co uměly, bylo přijímat rozkazy a umřít. Konak byl jiný. Souboje s ním nabývaly jiných rozměrů. Ani dnes nechce jejich dlouholetý spor vyřešit.
„Ale pane, vždyť on překazí všechny naše plány, zabil moje kamarády a tak…“
„Ty ubožáku, myslíš, že mě uspokojí drancovat a zabíjet…Pche, tví přátelé nebyli o nic cennější než ty.“ Rychlým pohybem vrhl dýku. Ta se zabodla do těla ubožáka a okamžitě jej začala spalovat vnitřním žárem. Tenhle trik použil proti Konakovi při předposledním setkání, jistě proti němu bude mít obranu. Ale tohle Hugarovi nevadilo. Měl v záloze spoustu nových kousků, jimiž chtěl zápasit s myslí rytíře.
Služebník rychle zahynul a jediný zvuk bylo kapání vody. Konak dobře ví, že existují i kouzla hledající zvuk.
Místnost zažila mírnou devastaci. Stopy po ohni a výbušninách, rozmetaném nábytku i kousky těla nebohého skřeta.
Zápas se dostal do patové situace. Konak drží svůj meč na Hugarově krku. Ten zas drží svůj pytlík za provázek, připraven jej vysypat. Ačkoli Konak neví, co v pytlíku je, má tušení, že se mu to líbit nebude.
„Tak a je to tu zase, můj rytíři.“
„Nejsem tvůj rytíř.“
„Ale no tak…jsi rytířem své země a já jsem její občan.“
„Má země už není, zničil jsi ji…“
„Ano, chybka, to víš, myslel jsem, že mi v tom zabráníš, ale ty jsi to nějak nestihl, no, aspoň jsi se poučil a u dalších podobných pokusů jsi mě nezklamal.“
„…“
„Zbývá už jen vyřešit, co teď.“
Konakovi proběhl před očima život, kdy znal význam slova štěstí. Pak pomalu spustil meč z lotrova krku.
„Nová finta?“
„Já končím.“
„Cože?“
„Končím s tím vším. Dělej si, co chceš, pro mě za mě si pobij celé národy, když tě to uspokojí, zabij i mě, ale já s tím teď a tady končím. Už mě to nebaví se za tebou honit. Beztak působíš lidem potíže jen, abys mě přilákal…“
„Ooo…náš rytíř prohlédl moji záclonu lží a pochopil. Tohle už dávno není o ostatních lidech, je to jen mezi mnou a tebou. Nemůžeš skončit.“
„A co uděláš? Zabiješ mi rodinu? Zapálíš rodnou vesnici, zhanobíš království? Zabij mě, pokud chceš.“
„NE!“ Hugar zařval. „Tohle přece nemůžeš, takhle to nemá být. Ty mě máš chtít zabít a já ti zase uteču!“ Bylo na něm vidět, jak jej ovládá vztek.
„To bejvalo…Já…já už takto dál žít nemohu. Zkusím to jinak, aspoň stáří si chci užít.“ Konak se otočil a jal se k odchodu.
„NE!!! Já tě znám, tohle nejsi ty, ale jakmile uvidíš tisíce trpících a mrtvých změníš názor. Rozpoutám peklo na zemi, jen aby každý viděl, jaký jsi srab.“
„Věřím, že současná doba má své vlastní hrdiny z existujících království a rodin. Oni už se o to nějak postarají. Jsem starý a…“ Dál už ani nemělo cenu mluvit. Odhodil svůj meč a zdravou rukou si odepnul prasklý štít. Obě věci zazvonily jako kostelní zvon…
Má milovaná Arlén, i ty moje maličká Katrin. Už vás nikdy nepomstím, ale možná přestanu žít v bolestech z vaší ztráty. Snažit se vás pomstít ve jménu čehokoli nebylo správné. Ani samotný Argonský rytířský kodex nemyslel na tuto situaci. Ale jsem si jistý, že kdyby ano, dovolil by mi udělat to, co jsem udělal. Už se těším, až vás znovu potkám…
Poznámka vydavatelství:
Text je autentický, bez úprav a korektur. Tento příspěvek můžete hodnotit v diskusi.
Komentáře ke článku: 1
Napsal: Karlos-sama (14.08.2009, 17.01)
Škoda, že neexistuje rozšířená verze téhle povídky, nebo nějaký další příběch o zničení té země a dalších věcech. Už při čtení, jsem přemýšlel, jak by se to dalo více rozepsat, ale limit je neúprosný a je škoda, že není až na 25 tisíc znaků, pak bych mohl i já něco slušného sepsat 
Vložit nový komentář
O vydavatelství
Zoner Press je vydavatelství odborné literatury zaměřené na oblast fotografie, grafiky, webdesignu, programování a bezpečnosti. Nechybí ani zájmové publikace pro děti a mládež.