Dokonalé ticho v sále přerušoval jen pravidelný dech dvou přítomných a poklepávání nehtů o dřevěnou desku stolu. Sama místnost jako by také dýchala atmosférou pradávného boje. Světlo vycházelo odevšad a zároveň odnikud a většina stínů se stáhla ke zdobenému klenutému stropu, k hlavicím všudypřítomných sloupů, kde vytvářely místy až neproniknutelnou temnotu. Vysoká gotická okna zdálky vypadala jako z mléčného skla, přestože ve skutečnosti se při doteku jejich povrch zvlnil jako vodní hladina. Jediní dva zdejší obyvatelé se již dávno naučili, že nic nemusí být ve skutečnosti takové, jak to vypadá a tímto heslem se také řídili.
V tu chvíli si krátili čas dalším ze svých odvěkých soubojů. Seděli proti sobě na pohodlných židlích u šachového stolku. Na jedné straně černovlasý mladík ve světlém bílošedém rouchu s jednoduchým stříbrným zdobením. S hlavou ledabyle podepřenou levou dlaní zatnutou v pěst soustředěně pozoroval hrací plochu a prsty pravé ruky poklepával o desku stolu vedle ní.

Žena naproti němu už na první pohled budila naprosto opačný dojem. Prameny dlouhých plavých vlasů jí ležérně vypadávaly ze složitého účesu a spadaly na bledá ramena a výrazné klíční kosti. Její oblečení tvořily uhlově černé korzetové šaty s množstvím krajek, doplněné o rukavice z jemné látky ve stejné barvě. Na rozdíl od svého společníka nevypadala hrou nijak zvlášť zaujatá. S lokty opřenými o opěrky židle si propletenými prsty obou rukou podpírala drobnou bradu a bedlivě sledovala každý mladíkův pohyb. Zlehka se usmívala s přirozenou sebedůvěrou, zatímco její protivník uchopil konečky palce, ukazováku a prostředníku bílou dámu a táhl napříč polem.
„Beru ti střelce,“ oznámil bezvýrazně, když pokládal figurku mimo pole. Jeho zadumaný pohled však zůstal upřený na hrací desku. Takhle to pokračovalo už desítky minut. Tedy toho dne. Tímto způsobem už totiž soupeřili delší dobu, než by člověk dokázal svou myslí pojmout. Čas plynul pomalu a ztěžka jako líná hladina říčního toku. Každý z dvojice se vždy pohnul jenom natolik, aby mohl přesunout jednoho ze svých mlčenlivých vojáků.

Věžní hodiny odbily půl jedné v noci. Skupina mladých lidí se za hlasitého loučení se smíchem přesouvala na parkoviště. Chlapec a dívka se však loudali pár metrů za zbytkem party. Bavili se trochu tišeji než ostatní a čas od času se jen o málo hlasitěji zasmáli. Znali se snad už celou věčnost a vždy si měli o čem popovídat.
Ke skupině se připojili, až když zastavila uprostřed parkoviště. Dvojici připadalo, jako by všeobecné objímání a fráze loučení trvaly hodiny, než se konečně všichni rozešli ke svým vozům. Mladík položil své kamarádce ruku na rameno.
„Tvůj odvoz asi zase zůstal na mně,“ zažertoval, když se na něj tázavě ohlédla. Vydali se tedy společně k jeho „Démonovi“, jak rád přezdíval černé motorce. Popadnul helmu a hodil ji dívce, která ji taktak chytla.
„Příště mě varuj předem,“ zaškaredila se na něj, když si přilbu nasazovala.
„Jasně, jasně,“ na oko se kál zatímco už s hlasitým zavrčením startoval motor. Vyplázl na ni jazyk a houknul: „Tak nasedneš si už?“
„Však už jdu,“ odpověděla mu podobně uštěpačným tónem s úsměvem ve tváři.

„Pamatuješ si na první století, Victusi?“ pronesla mladá žena pokládaje bokem jednoho ze soupeřových pěšců. Tím dotazem vyvolala u mladíka široký úsměv.
„Samozřejmě, Obito, na takové věci se nedá zapomenout. Ale už je to tak dlouho,“ odvětil zvesela a poprvé od začátku hry odvrátil pohled od desky stolu.
„Ovšem, byli jsme mladí a oba pěkně horkokrevní! Skoro jsme při těch hrozných soubojích zničili palác,“ zasmála se Obitus a shrnula si pramínek světlých vlasů za ucho.
„Nutno říci, že jsme si včas uvědomili, kam takové chování směřuje.“
„Včas? Jenom další dva roky jsme opravovali palác,“ podotkla sarkasticky.
„Inu, dobrá. Pozitivní je, že se ještě dal zachránit.“
„Ty abys jednou nemyslel pozitivně.“
„Někdo musí,“ opáčil téměř stejně jedovatě načež na chvíli zavládlo ticho. Tentokrát ho prolomil Victus.
„Tak si říkám, jestli existuje disciplína, v níž jsme ještě nesoupeřili.“
„Neboj se, my si vždycky něco najdeme,“ pronesla tajemně dívka. Vzdychla si: „Pamatuješ? Prvně to byly magické boje, potom ty příšerné souboje v šermu…“
„Příšerné? To říkáš jenom proto, že jsi pořád prohrávala!“
„Nepřerušuj. Kde jsem to skončila? Ach, ano! Pak ta krátká aféra s házením mincí, to bylo tak neprofesionální! Na ty další výstřelky už ani nechci vzpomínat. Například ten utopický návrh s diplomatickým řešením pomocí dohody!“
„Vymysleli jsme i horší věci,“ zasmál se.
„Přiznávám, že občas dokážeme vyprodukovat šílené nápady, ale nějakým způsobem to prostě musíme rozseknout.“
„To mi připomíná, proč vlastně hrajeme tuhle partii?“ zamračil se. Pak přešel k jednomu z „oken“ a Obitus ho následovala. Jemně ťukl špičkou ukazováčku o vlnící se plochu a mléčný povrch pomalu ustoupil tmavému obrazu. Chlapec s dívkou na motorce. Jeli asi malinko rychleji, než by měli, ale vážně jen o trochu.
Obitus se Victovi opřela o ramena a stojíc na špičkách mu zašeptala do ucha: „Dneska je nečeká nic příjemného. Autonehoda, srazí je protijedoucí náklaďák.“
„Pokud vyhraješ,“ vymanil se lehce a opět obraz skryl. Nato se se zamračeným výrazem vrátil na své místo u stolku. Nepřipadal si zrovna dvakrát dobře, když musel opět ustupovat z ohroženého pole.
„Dobře víš, že šachy mi jdou lépe, než tobě. Během posledního století jsme si to dokázali nesčetněkrát.“
„Vítězila jsi jenom prvních padesát let,“ poznamenal vcelku zbytečně, protože v takových situacích nikdy neslyšela. Překvapivě. Sluch měla totiž docela v pořádku.
„A tentokrát zvítězím taky,“ usmála se škodolibě Obitus, když se nahnula nad hrací plochu a pomalu přesunula dámu: „Šach-mat, Viku.“
Mladík následoval s mírně poraženeckým výrazem vítězku k zrcadlu, jež před chvílí opustili. Klepla elegantně upraveným nehtem do poddajného povrchu a obraz se vrátil.
„Počkej! Mám lepší nápad, který prospěje všem!“

Právě projížděli částí silnice vedoucí mezi stromy, když se přímo proti nim objevila silná záře vycházející ze dvou zdrojů. Stále se blížila jako oči krvelačné nestvůry. Strhl motorku na stranu. Sjeli z vozovky. Cítil už jen jak paže sevřené kolem jeho pasu povolily…

„Už jsme tu až moc dlouho, nezdá se ti?“
Přikývla a dál ho soustředěně sledovala.
„Co když tohle všechno přenecháme někomu jinému? Co když to přenecháme jim?“
„Těmhle? Můžeme jim to udělat? Jsou jako bratr a sestra,“ položila ruku na povrch obrazu. Motorka vrazila do mohutného stromu. Oba umírali a sanitka to nemohla stihnout včas. Přikývl.
„Alespoň se vyhnou našim chybám. Asi doufám marně, ale snad se do sebe nikdy nezamilují, jako se to povedlo nám.“
„Ano, byli jsme mladí.“
„To oni budou také,“ konstatoval věcně.
„Ovšem. Tak to tedy uděláme,“ vztáhla k němu pravici. Stiskl ji. Dohoda byla zpečetěna. Smlouva mezi Životem a Smrtí…

Probudili se téměř současně. Místnost vypadala na první pohled výrazně osvětlená, ale stíny se jen schovávaly. Skryté u stropu jako by vyčkávaly na svůj okamžik. Chlapec se postavil na nohy a pomohl vstát i své přítelkyni. Absolutně dezorientovaní se upnuli k jedinému výraznému bodu v místnosti.
Na hracím stolku ležela podlouhlá obálka s ručně psaným nápisem. Dívka ji opatrně vzala mezi prsty a četla: „Mors principum est. Smrt je jen začátek. Podepsán…Život?“ Pohlédla na svého přítele s vyděšeným výrazem v obličeji. Jsou snad mrtví? Položil jí ochranitelsky ruku na rameno. Nemusel nic říkat. Samozřejmě netušil víc než ona. Zatím. Otevřeli tedy dopis a dali se do čtení.
Šachová partie na hrací ploše zůstala opuštěná. Bílý král zahnaný do rohu černou dámou. Konec jedné války, začátek nového boje…

Poznámka vydavatelství:
Text je autentický, bez úprav a korektur. Tento příspěvek můžete hodnotit v diskusi.

V případě, že byste chtěli projevit váš názor na vydání knihy na uvedené téma, zapojte se do diskuse na těchto stránkách, hlasujte v anketě na hlavní stránce Zoner Press – www.zonerpress.cz nebo nám napište na e-mailovou adresu: knihy@zoner.cz.

A naskýtá se příhodná otázka – když je největší komeční televizní stanice v ČR schopna odvysílat takovou hloupost, kterou lze ověřit s minimálními nároky na čas (mě to trvalo cca 15-20 sekund, v podstatě stačí kliknout na logo Google.cz jakými bludy nás krmí v případě reportáží, které nelze z pohledu běžného občana tak snadno ověřit?

Možné to samozřejmě je, má to ale smysl? Jak moc vystoupí šum a jak se projeví artefakty JPEG? Nejjednodušší je vše vyzkoušet. V tomto krátkém příspěvku použiji Zoner PhotoStudio, které nabízí mapování tonality pro HDR. Protože mám k dispozici pouze jediný snímek, je potřeba si další snímky, které by nahradily chybějící stupně expozice, vyrobit. Nelze použít pouhé zesvětlení snímku pomocí křivek nebo úrovní. U přeexponovaného snímku bychom se potřebovali dostat k histogramu, který by vlevo začínal až někde kolem poloviny stupnice jasů. Z tohoto důvodu použiji v Zoner PhotoStudiu filtr Úprava barev, ve kterém je k dispozici jezdec Jas. Tímto jezdcem vlastně posouvám celý histogram vlevo nebo vpravo po stupnici. Protože původní snímek je tmavý, použiji jej jako podexponovaný snímek, snímek „správně“ exponovaný vyrobím posunem jezdce Jas tak, abych levý začátek histogramu posunul asi do 1/4 stupnice. A konečně přeexponovaný snímek upravím posunem jezdce tak, aby histogram vlevo začínal asi v polovině škály. Z obrázku je vidět, že jsem použil i automatický kontrast a mírně jsem zvýšil i gamu.

Tři obrázky, které mám nyní připraveny pro mapování tónů v Zoner PhotoStudiu nyní vypadají takto (první vlevo je původní fotografie, která je použita jako podexponovaný snímek):

Zoner PhotoStudio 10 umožňuje spojit tři různé expozice do jediného snímku a to příkazem Publikovat > HDR. V dialogovém okně pro mapování tonality (tedy vytvoření jednoho snímku ze tří různých expozic) můžete ovládat vykreslení stínů a světel pomocí prolínání jednotlivých expozic. Můžete omezovat rozsah, ve kterém se projeví jednotlivé expozice i určovat jejich intenzitu. Lze upravit i celkový kontrast snímku. Velmi rychle dosažený výsledek je v porovnání s původním snímkem zobrazen zde:

Upravený obrázek je následně vhodné podrobit finálním úpravám v Editoru Zoner PhotoStudia, jako jsou dosycení barev, úprava celkového kontrastu, doostření.
Příště se podíváme na to, co s takovým obrázkem dokáže Adobe Photoshop.

Hlavní problém tohoto obrázku je mimo řady jiných nedostatků v tom, že jde o jediný snímek ve formátu JPEG. Tento jediný snímek nemůže obsahovat tak vysoký kontrast, který by bylo možné zahrnout pod pojem vysoký dynamický rozsah (High Dynamic Range, HDR). Co se tedy dá s tímto snímkem udělat? Jednak je možné na něj použít standardní metody úpravy kontrastu, buďto v obrázku jako celku nebo ve vybraných částech a upravit tak třeba stíny (nejtmavší místa), světla (nejsvětlejší místa obrázku) nebo jakoukoli vybranou část. Znamená to, že se na snímek nedá použít technika mapování tonality a využít tak zajímavé možnosti související s úpravou HDR snímků? Ne, to určitě možné je. Ale vezměme to postupně.
Než se začneme zabývat úpravami, uvedu jenom několik poznámek k fotografování takovýchto snímků.

Za prvé – mějte na mysli to, že ne všude je povoleno fotografování.
Za druhé – asi s sebou nenosíte na výlety stativ, tak ho musíte nahradit. Najděte si něco, na co můžete fotoaparát položit, něco, o co ho můžete opřít. Přinejmenším fotografujte s lokty zapřenými o břicho, nedržte fotoaparát v natažených rukou, zadržte dech a na chvíli zcela ztuhněte.
Za třetí – kostel je obvykle místo, kde budete mít problém s nízkou hladinou osvětlení, což pro vás znamená několik nepříjemností. Při fotografování z ruky asi nedokážete udržet časy delší než 1/50 s, časy delší znamenají jistě pohybovou neostrost snímku. Řešením je použít vyšší ISO, to ale znamená i rostoucí nebezpečí šumu. Šum je sice nepříjemný, ale dlouhá expozice z ruky znamená znehodnocený snímek. Uvědomte si, že dvojnásobné ISO znamená zkrácení času expozice na 1/2. Např. pokud jste zjistili čas 1/15 s při ISO 100, odpovídá to při ISO 400 času 1/60 s, což už je přijatelné. Druhý problém, který není možná tak na první pohled zřejmý, je hloubka ostrosti! Protože budete fotografovat s co nejméně zacloněným objektivem, může být hloubka ostrosti docela malá. Pokud používáte kompaktní fotoaparát, máte „výhodu“ ve velmi malé ohniskové vzdálenosti. V každém případě vám ale může přijít vhod znalost hyperfokální vzdálenosti – pokud zaostříte na hyperfokální vzdálenost, bude hloubka ostrosti sahat asi od poloviny hyperfokální vzdálenosti až po nekonečno. V tomto konkrétním případě je hyperfokální vzdálenost asi 1,8 m, při zaostření na tuto vzdálenost bude ostré vše od 0,9 m do nekonečna. Pokud by ale bylo zaostřeno pouze na 1 m, bude (v tomto případě) ostré vše jenom v rozsahu od 0,6 do 2,3 m. V případě, že byste zaostřili až dozadu na oltář, řekněme na vzdálenost 10 m, začne ostrá oblast asi 1,5 m od fotoaparátu. Kalkulátor pro určení hyperfokální vzdálenosti a hloubky ostrosti najdete např. na http://www.dobre-svetlo.com/tools_dof.php#dof_calculator.
Za čtvrté – použijte formát RAW, pokud můžete. Dává vám to více dat a větší možnosti pro následné úpravy.
Za páté – použijte bracketing, stupňovanou expozici, umožní vám to zaznamenat na několika snímcích větší dynamický rozsah scény než při jednom snímku a tyto snímky je možné použít pro přípravu HDR snímku a následné mapování tonality, což si také později ukážeme.

Úpravy snímku začnu standardními úpravami: projasnění stínů, použití křivek a také režimu prolnutí při vložení obrázku do obrázku v Zoner PhotoStudiu 10 (což odpovídá prolnutí vrstev ve Photoshopu). Doporučuji nejprve uložit obrázek ve formátu TIF – každá úprava a uložení obrázku ve formátu JPEG vede k určité grafické degradaci, která v případě bezeztrátového formátu TIF nehrozí; do formátu JPEG můžete převést výsledný obrázek kdykoli poději. Výsledky by bylo možné ještě vylepšit, pokud by se úpravy provedly pouze na vybraných částech snímku. Pokud by vás zajímal podrobnější postup v jednotlivých případech, stačí napsat do komentáře. Určitě ale nepočítejte s tím, že výsledkem úpravy jediného (ne příliš kvalitního) snímku JPEG můžete být dokonalý snímek, je možné snímek pouze poopravit.

Úprava pomocí projasnění stínů

Úprava pomocí křivek

Úprava prolnutím se stejným obrázkem v režimu závoj

(pokračování: možnost použití HDR v ZPS 10)

Těch nesmyslů, nepřesností a omylů je skutečně mnoho. Nebudu se tady snažit o kompletní přehled, to by byla poměrně obsažná rešerše, takže jenom několik vybraných drobností.

HDR je vyumělkovaná fotka: nikoli – HDR znamená High Dynamic Range (vysoký dynamický rozsah), pro uložení odpovídající obrazové informace je potřeba použít speciální souborové formáty. Zobrazení na monitoru (zatím) nebo tištěná fotografie nemohou vysoký dynamický rozsah zobrazit, HDR je potřeba převést na LDR (Low Dynamic Range, nízký dynamický rozsah) a to za pomoci tzv. mapování tónů (tone mapping). Účelem je dosáhnout zobrazení, které by se blížilo tomu, jak HDR scénu vidíme ve skutečnosti.

HDR = RAW: RAW obsahuje neupravená data ze senzoru; jak velký dynamický rozsah je možné zaznamenat, je dáno možnostmi senzoru a až na naprosté výjimky nedokáží současné senzory ještě zaznamenat HDR.

HDR vyžaduje fotografovat do RAW: pro zaznamenání HDR je potřeba několik odstupňovaných expozic, takových, aby byla zachycena jak nejjasnější, tak nejtmavší místa scény. I když aplikace pro vytvoření HDR souboru dokáží pracovat s RAW, můžete použít i soubory JPEG nebo TIF; RAW není podmínkou, je ale výhodou.

JPEG se nedá použít pro HDR: viz předchozí poznámka, snad jenom s doplněním, že JPEG je vhodné ukládat v nejvyšší kvalitě.

HDR potřebuje speciální fotoaparát: nikoli – pro záznam odstupňovaných expozic můžete použít „jakýkoli“ fotoaparát. Spíše je důležitější stativ.

HDR se dá tisknout: problém zobrazení (tisku) spočívá v převodu HDR na LDR, protože zejména tisk je skutečně hodně „nízko“ rozsahový. Tento převod – mapování tónů – je jednou z problémových oblastí zobrazování HDR; jeho nevhodná aplikace vede často k oněm „vyumělkovaným“ fotografiím.

HDR je vhodné pouze pro ty, kteří nedokáží udělat kvalitní fotku: tak to je několik blábolů dohromady. Kvalitní fotka není problémem HDR, HDR je technický problém, který se fotografové pokoušejí řešit již od samého vzniku fotografie (viz zonální systém, použití ND filtrů, kouzla v temné komoře…).

kinofilm je na rozdíl od digitálního fotoaparátu schopen zaznamenat HDR: stručně řečeno – není, ale je to na delší psaní, takže bych spíše odkázal na naši knihu nebo na www.cgg.cvut.cz/~cadikm/papers/x36apg/cadikm-hdri.pdf (anglicky) nebo www.fa.vutbr.cz/stud/Apl/2006.pdf, ale i další zdroje. Jenom buďte opatrní – o HDR se píší různé věci a řada názorů je degradována značným nepochopením problému. Dočetl jsem se např. i to, že HDR fotografie není fotografie ale grafika, navíc kýčovitá. Hm… mám pocit, že to ještě není ani tak dlouho, kdy se tvrdilo, že jediná správná fotka je černobílá a barevná je komerční kýč. Dovolím si naopak říct, že HDRI (zobrazování vysokého dynamického rozsahu) je budoucnost fotografie, a to budoucnost docela blízká.

Samozřejmě toto není místo na opěvování nějakých stavebních úprav nebo reklamu na nějaký systém plastových oken. Sešlo se ale několik věcí: jednak jsem konečně dokončil práce na překladové knize o HDR (High Dynamic Range, velký dynamický rozsah) a hned další den jsem si říkal, že bych si mohl zdokumentovat stav před výměnou a po výměně oken. A klasický problém HDR byl na světě: tmavá místnost, výhled oknem ven, celkový dynamický rozsah scény asi 12 expozičních stupňů. Tři standardní expozice dopadly takto:
1. Exponováno na světla venku

2. Exponováno na stíny v místnosti

3. Průměrná expozice

Jak je ze všech pokusů (jsou bez jakékoli úpravy, pouze převedeny z RAW do JPEG) vidět, ani jeden z obrázků není použitelný a situace je jako stvořená pro aplikaci některého z postupů z připravované knihy. Za pomoci stativu jsem exponoval s krokem 1 EV celkem 9 snímků tak, abych na jednom z nich zachytil zcela bez přepalů venkovní světla. V případě nejsvětlejší expozice jsem kontroloval, aby histogram na levém konci končil přibližně v polovině škály.
Pro první převod jsem použil „domácí“ aplikaci Zoner Photo Studio 10. Pro vytvoření tohoto pseudo HDR jsem využil pouze tři vybrané expozice s tímto výsledkem:

Pro srovnání uvádím ještě ukázku po mapování tonality na HDR obrázku vytvořeném ze všech expozic v aplikaci Photomatix:

Všechny obrázky jsou pouze převedeny, bez jakýchkoli úprav. I tak se domnívám, že výsledek je alespoň zajímavý a že stojí za to si s HDR trochu pohrát. A abych si přihřál polévečku – určitě stojí za to přečíst si knížku, která by měla vyjít asi koncem června.

Knihu Eric Meyer o CSS – kompletní průvodce je možné zakoupit nejlépe na webových stránkách brněnského vydavatelství Zoner Press. Kniha je černobílá, má celkem 560 stránek, vyšla v roce 2007 a její běžná cena činí 490 Kč.

Vždy mě v Praze překvapí to, že veletrh navštěvuje tolik rodin i s dětmi, velké množství mladých lidí a vůbec takové zástupy těch, kteří mají – alespoň si to myslím – rádi knihy. Pražský knižní veletrh se svým pojetím zcela liší od „světových“ mezinárodních knižních veletrhů, např. od veletrhu ve Frankfurtu, který je určen spíše pro jednání vydavatelů. Oba veletrhy ale spojuje jedno – množství knih. V Praze přiměřené, ve Frankfurtu o-b-r-o-v-s-k-é. Ve Frankfurtu nemáte ani šanci během jednoho dne veletrh projít. A ještě jedna věc oba veletrhy spojuje – zájem vystavovatelů i návštěvníků dává knižním veletrhům šanci, aby přežily.

S tím velmi kontrastují české „počítačové“ veletrhy, vlastně už jenom jeden, který zbyl. Nechci se vracet do vzdálené minulosti, kdy na veletrhu Invex byla tlačenice i na volných plochách a pavilony se skoro nedalo projít. Bylo tu období, kdy byl nějaký veletrh snad v každém měsíci roku. Potom odpadal jeden za druhým: kdo si dnes vzpomene na nějaký ComNet nebo dokonce na Účto či Cofax? Nechci prognózovat osud trojkombinace Invex-Digitex-InterCamera, ale mám-li být upřímný, více věřím v budoucnost knižního veletrhu v Praze, který má navíc i několik zdařile se rozrůstajících lokálních příbuzných. No, třeba mě podzim na BVV příjemně překvapí.