1. místo – 39 b.
2. místo – 34 b.
3. místo – 28 b.
4. místo – 27 b.
5. místo – 24 b.
6. místo – 23 b.
7. místa – 22 b.
8. místo – 21 b.
9. místa – 20 b.
10. místo – 19 b.

Abych pravdu řekla, vybrat tři nejlepší fantasy povídky z 22 zaslaných příspěvků nebylo vůbec jednoduché. Některé povídky měly dobrou myšlenku, ale byly plné chyb nejen gramatických, ale i stylistických, jiné byly bez chyb, ale neměly myšlenku. Některé děje byly dobře rozehrané, ale chybělo jim dotažení.
Porota se opravdu zapotila, sečetly se body a výsledek je následující:

1. místo – (příspěvek č. XVI.) Síla .. ehm.. víry? K. Doležal
2. místo – (příspěvek č. XIII.) Rudá Kamélie. K. Pernicová
3. místo – (příspěvek č. IV.) Věčný boj. T. Andrýsek

4. místo – (příspěvek č. VI.) bez názvu. K. Nitschová
5. místo – (příspěvek č. XV.) Sumec. J. Žůrek
6. místo – (příspěvek č. XVIII.) Nejkrásnější poznání. V. Doboš
7. místo – (příspěvek č. IX.) Záležitost s Freyiem. O. Petrovská
7. místo – (příspěvek č. XXI.) Mráz. O. Veselý
8. místo – (příspěvek č. XIX.) Horký hlad. P. Nachtmanová
9. místo – (příspěvek č. XIV.) Nový výběr. Z. Kratochvílová
9. místo – (příspěvek č. XII.) Štěně. T. Vojta
9. místo – (příspěvek č. XXII.) Šach-mat, R. Benatzká
10. místo – (příspěvek č. VIII.) Žij i za mě Sis. R. Bláhová

Na sedmém místě se umístily dvě povídky se stejným počtem bodů, na místě devátém se umístily tři příspěvky se stejným počtem bodů.

Vítězům blahopřejeme!
A těm, co nevyhráli, vzkazujeme: „Nebuďte smutní“, protože toto není poslední soutěž, kterou vydavatelství Zoner Press vyhlásilo. Ještě budete mít další šanci!
Všem zúčastněným děkujeme za příspěvky.
Kolektiv Zoner Press

Dokonalé ticho v sále přerušoval jen pravidelný dech dvou přítomných a poklepávání nehtů o dřevěnou desku stolu. Sama místnost jako by také dýchala atmosférou pradávného boje. Světlo vycházelo odevšad a zároveň odnikud a většina stínů se stáhla ke zdobenému klenutému stropu, k hlavicím všudypřítomných sloupů, kde vytvářely místy až neproniknutelnou temnotu. Vysoká gotická okna zdálky vypadala jako z mléčného skla, přestože ve skutečnosti se při doteku jejich povrch zvlnil jako vodní hladina. Jediní dva zdejší obyvatelé se již dávno naučili, že nic nemusí být ve skutečnosti takové, jak to vypadá a tímto heslem se také řídili.
V tu chvíli si krátili čas dalším ze svých odvěkých soubojů. Seděli proti sobě na pohodlných židlích u šachového stolku. Na jedné straně černovlasý mladík ve světlém bílošedém rouchu s jednoduchým stříbrným zdobením. S hlavou ledabyle podepřenou levou dlaní zatnutou v pěst soustředěně pozoroval hrací plochu a prsty pravé ruky poklepával o desku stolu vedle ní.

Žena naproti němu už na první pohled budila naprosto opačný dojem. Prameny dlouhých plavých vlasů jí ležérně vypadávaly ze složitého účesu a spadaly na bledá ramena a výrazné klíční kosti. Její oblečení tvořily uhlově černé korzetové šaty s množstvím krajek, doplněné o rukavice z jemné látky ve stejné barvě. Na rozdíl od svého společníka nevypadala hrou nijak zvlášť zaujatá. S lokty opřenými o opěrky židle si propletenými prsty obou rukou podpírala drobnou bradu a bedlivě sledovala každý mladíkův pohyb. Zlehka se usmívala s přirozenou sebedůvěrou, zatímco její protivník uchopil konečky palce, ukazováku a prostředníku bílou dámu a táhl napříč polem.
„Beru ti střelce,“ oznámil bezvýrazně, když pokládal figurku mimo pole. Jeho zadumaný pohled však zůstal upřený na hrací desku. Takhle to pokračovalo už desítky minut. Tedy toho dne. Tímto způsobem už totiž soupeřili delší dobu, než by člověk dokázal svou myslí pojmout. Čas plynul pomalu a ztěžka jako líná hladina říčního toku. Každý z dvojice se vždy pohnul jenom natolik, aby mohl přesunout jednoho ze svých mlčenlivých vojáků.

Věžní hodiny odbily půl jedné v noci. Skupina mladých lidí se za hlasitého loučení se smíchem přesouvala na parkoviště. Chlapec a dívka se však loudali pár metrů za zbytkem party. Bavili se trochu tišeji než ostatní a čas od času se jen o málo hlasitěji zasmáli. Znali se snad už celou věčnost a vždy si měli o čem popovídat.
Ke skupině se připojili, až když zastavila uprostřed parkoviště. Dvojici připadalo, jako by všeobecné objímání a fráze loučení trvaly hodiny, než se konečně všichni rozešli ke svým vozům. Mladík položil své kamarádce ruku na rameno.
„Tvůj odvoz asi zase zůstal na mně,“ zažertoval, když se na něj tázavě ohlédla. Vydali se tedy společně k jeho „Démonovi“, jak rád přezdíval černé motorce. Popadnul helmu a hodil ji dívce, která ji taktak chytla.
„Příště mě varuj předem,“ zaškaredila se na něj, když si přilbu nasazovala.
„Jasně, jasně,“ na oko se kál zatímco už s hlasitým zavrčením startoval motor. Vyplázl na ni jazyk a houknul: „Tak nasedneš si už?“
„Však už jdu,“ odpověděla mu podobně uštěpačným tónem s úsměvem ve tváři.

„Pamatuješ si na první století, Victusi?“ pronesla mladá žena pokládaje bokem jednoho ze soupeřových pěšců. Tím dotazem vyvolala u mladíka široký úsměv.
„Samozřejmě, Obito, na takové věci se nedá zapomenout. Ale už je to tak dlouho,“ odvětil zvesela a poprvé od začátku hry odvrátil pohled od desky stolu.
„Ovšem, byli jsme mladí a oba pěkně horkokrevní! Skoro jsme při těch hrozných soubojích zničili palác,“ zasmála se Obitus a shrnula si pramínek světlých vlasů za ucho.
„Nutno říci, že jsme si včas uvědomili, kam takové chování směřuje.“
„Včas? Jenom další dva roky jsme opravovali palác,“ podotkla sarkasticky.
„Inu, dobrá. Pozitivní je, že se ještě dal zachránit.“
„Ty abys jednou nemyslel pozitivně.“
„Někdo musí,“ opáčil téměř stejně jedovatě načež na chvíli zavládlo ticho. Tentokrát ho prolomil Victus.
„Tak si říkám, jestli existuje disciplína, v níž jsme ještě nesoupeřili.“
„Neboj se, my si vždycky něco najdeme,“ pronesla tajemně dívka. Vzdychla si: „Pamatuješ? Prvně to byly magické boje, potom ty příšerné souboje v šermu…“
„Příšerné? To říkáš jenom proto, že jsi pořád prohrávala!“
„Nepřerušuj. Kde jsem to skončila? Ach, ano! Pak ta krátká aféra s házením mincí, to bylo tak neprofesionální! Na ty další výstřelky už ani nechci vzpomínat. Například ten utopický návrh s diplomatickým řešením pomocí dohody!“
„Vymysleli jsme i horší věci,“ zasmál se.
„Přiznávám, že občas dokážeme vyprodukovat šílené nápady, ale nějakým způsobem to prostě musíme rozseknout.“
„To mi připomíná, proč vlastně hrajeme tuhle partii?“ zamračil se. Pak přešel k jednomu z „oken“ a Obitus ho následovala. Jemně ťukl špičkou ukazováčku o vlnící se plochu a mléčný povrch pomalu ustoupil tmavému obrazu. Chlapec s dívkou na motorce. Jeli asi malinko rychleji, než by měli, ale vážně jen o trochu.
Obitus se Victovi opřela o ramena a stojíc na špičkách mu zašeptala do ucha: „Dneska je nečeká nic příjemného. Autonehoda, srazí je protijedoucí náklaďák.“
„Pokud vyhraješ,“ vymanil se lehce a opět obraz skryl. Nato se se zamračeným výrazem vrátil na své místo u stolku. Nepřipadal si zrovna dvakrát dobře, když musel opět ustupovat z ohroženého pole.
„Dobře víš, že šachy mi jdou lépe, než tobě. Během posledního století jsme si to dokázali nesčetněkrát.“
„Vítězila jsi jenom prvních padesát let,“ poznamenal vcelku zbytečně, protože v takových situacích nikdy neslyšela. Překvapivě. Sluch měla totiž docela v pořádku.
„A tentokrát zvítězím taky,“ usmála se škodolibě Obitus, když se nahnula nad hrací plochu a pomalu přesunula dámu: „Šach-mat, Viku.“
Mladík následoval s mírně poraženeckým výrazem vítězku k zrcadlu, jež před chvílí opustili. Klepla elegantně upraveným nehtem do poddajného povrchu a obraz se vrátil.
„Počkej! Mám lepší nápad, který prospěje všem!“

Právě projížděli částí silnice vedoucí mezi stromy, když se přímo proti nim objevila silná záře vycházející ze dvou zdrojů. Stále se blížila jako oči krvelačné nestvůry. Strhl motorku na stranu. Sjeli z vozovky. Cítil už jen jak paže sevřené kolem jeho pasu povolily…

„Už jsme tu až moc dlouho, nezdá se ti?“
Přikývla a dál ho soustředěně sledovala.
„Co když tohle všechno přenecháme někomu jinému? Co když to přenecháme jim?“
„Těmhle? Můžeme jim to udělat? Jsou jako bratr a sestra,“ položila ruku na povrch obrazu. Motorka vrazila do mohutného stromu. Oba umírali a sanitka to nemohla stihnout včas. Přikývl.
„Alespoň se vyhnou našim chybám. Asi doufám marně, ale snad se do sebe nikdy nezamilují, jako se to povedlo nám.“
„Ano, byli jsme mladí.“
„To oni budou také,“ konstatoval věcně.
„Ovšem. Tak to tedy uděláme,“ vztáhla k němu pravici. Stiskl ji. Dohoda byla zpečetěna. Smlouva mezi Životem a Smrtí…

Probudili se téměř současně. Místnost vypadala na první pohled výrazně osvětlená, ale stíny se jen schovávaly. Skryté u stropu jako by vyčkávaly na svůj okamžik. Chlapec se postavil na nohy a pomohl vstát i své přítelkyni. Absolutně dezorientovaní se upnuli k jedinému výraznému bodu v místnosti.
Na hracím stolku ležela podlouhlá obálka s ručně psaným nápisem. Dívka ji opatrně vzala mezi prsty a četla: „Mors principum est. Smrt je jen začátek. Podepsán…Život?“ Pohlédla na svého přítele s vyděšeným výrazem v obličeji. Jsou snad mrtví? Položil jí ochranitelsky ruku na rameno. Nemusel nic říkat. Samozřejmě netušil víc než ona. Zatím. Otevřeli tedy dopis a dali se do čtení.
Šachová partie na hrací ploše zůstala opuštěná. Bílý král zahnaný do rohu černou dámou. Konec jedné války, začátek nového boje…

Poznámka vydavatelství:
Text je autentický, bez úprav a korektur. Tento příspěvek můžete hodnotit v diskusi.

Nesmím pít. Vždycky když se napiju, jde to se mnou z kopce a pak mám za zadkem královu smečku běsobijců. Copak můžu za to, že můj otec měl zvláštní chutě a povedlo se mu chytit vlkodlačici a užít si s ní? Je to sice prokletí, ale když člověk není parádník a umí si vydělat zlaťáky v turnajích, tak to ani nevadí. Jen se nesmí zdržovat dlouho na jednom místě a lidem okolo nesmí být divný, že když mu vrací na zlaťáky, bere si na drobné rukavice. Přece jenom – stříbrňáky v dlani celkem hezky syčí, ale jednoho dost rychle prozradí. Navíc dobré jemné jelenicové rukavice něco stojí, a když se člověk nehlídá, drápy je snadno a rychle roztrhají.

Lehce jsem v Kareši popil, pak se vyrazil s takovou pěknou štětkou projít do stájí na seno a nějak zapomněl, že je jasno a zrovna úplněk, a proměna byla na světě. I když bylo na rynku jen pár lidí, tak je nepřesvědčíte, že máte jen srandovní kostým. Dva a půl metru chlupů, drápů a svalů, co vyje jako smečka ďáblů, udělá svoje. Naštěstí se kněžouři váleli ve stejný knajpě, tak aspoň člověk nemusel poslouchat to jejich: „Ve jménu páně zhyň, pekelníku!“ Díky zředěné běsí krvi to na mě sice moc nezabírá, ale stejně mi pak vždycky hrozně padají chlupy. A věřte nebo ne – i vlkodlakovi může být zima, když notně olysalý prchá ze vsi.

Skončil jsem zase v lese, ještě že se mi podařilo se nad ránem vplížit do hostince a pobrat svý vybavení. Člověk si pak může v lese aspoň uvařit, a ne lovit ve vlčí podobě. Nažrat se jako vlk a trávit jako člověk je dost těžký. Budu se muset přemístit – nejlíp někam do přímořských knížectví, tam se dá schovat i dobře vydělat, pokud se jeden neštítí špinavý práce. Budu muset vyrazit co nejdřív, mágové po mě asi zase pátrají. Nebylo asi nejchytřejší se tehdy vyspat s dcerou bratra hlavy Konviktu.

Vyrazil jsem lesem na jih, daleko od lidí, bohužel zase začalo sněžit a tábořit v lese v zimě je dost nepříjemný i s vybavením. Konvikt je sice proti stvůrám a míšencům, ale sami nemají s používáním magie problém, hlavně komunikační magii a telepatii si oblíbili. Líp se pak vedou výslechy a šíří informace o lovné zvěři. Jen si malinko zdřímnu a pak vyrazím dál.

Sakra, nechal jsem se chytit jako ten poslední blbec, uspávací kouzlo funguje i na dálku, pokud máte dost síly a praxi. Co se mnou bude, je celkem jasný, člověka jsem sice nikdy nezabil, ale dobytek občas jo, a to i cejchovaný. Císař nemá rád, když někdo zabíjí majetek, ze kterýho se odvádí daň. Takže taková malá hranička mě asi nemine. No, mohlo to přijít i dřív. Teď asi nezbyde než čekat. Cela je to pěkná a pevná, metr solidního kamene ve zdech a mříže jak lýtko pěkný holky, dlakové sice mají páru, ale takovou zas ne. Divný je, že za mnou nikdo nepřišel, nikdo se nestará, a přitom neznám větší byrokraty než kouzelníky Konviktu.

Jsou slyšet kroky, tak se přece jen někdo uráčil.

Takový mladíček, vždyť nemá ani vousy. Hlas zní podivně staře, jako když drhne mlýnský kámen. Prapodivná věc, tenhle člověk. „Jmenuju se Dren, jsem zástupcem Velmistra v tomhle kraji a mám pro tebe nabídku, míšenče. Zvažuj dobře, můžeš si zachránit kožich, nebo ti ho nechám zcela podle práva připálit, a tebe v něm.“ Když někdo mluvit chce, proč mu skákat do řeči, lidi pak většinou řeknou víc, než chtěli. „Běhá tu po lese někdo, kdo je ti hodně, hodně podobný, jen má plnou čistou krev, něco takového jsem ještě neviděl. Nevím, jakou to má formu ani kde přesně v horách leží jeho doupě. Pochází zřejmě z prastarých stvůr, není oslaben křížením. Moje přístroje z něj naprosto šílí, vzdoruje jim. Pomoz mi ho chytit nebo zabít, a dostaneš svobodu. Nemudruj dlouho. Nabídka je jasná a odpověď mi dáš hned.“ Čím dál lepší, hory, stará moc – no prostě jsem zase měl štěstí. A já to mám zničit, nebo chytit. Já, kříženec, co se nechává nachytat hloupě s kalhotama u kolen. Co máte ale dělat, když vás někdo postaví ke zdi a u toho vás drží za koule – pak toho není moc k přemýšlení. Přikývl jsem, i když jsem tušil, že budu litovat, ale snad lepší než hranice.

Dren nebyl rozhodně tím, čím se zdál být, přes vzhled mladíčka měl všechno v pobočce pevně v rukou, asi byl jedním z těch příliš chytrých a předčasně vyspělých, co je pak jejich posedlost výsledky dovede moc brzo do hrobu. To je ale jeho problém. Dostal jsem najíst a napít. Vrátili mi moje vybavení a šoupli zase do cely. Prý si mě ráno vyzvednou. Taky že jo, sotva jsem si lehnul, byl u mě Dren s obojkem. Jinak se tomu říkat nedá. Stříbrný kruh potažený mědí, která zmizí, když se vzdálím nebo na to Dren jen pomyslí, zároveň se začne kruh stahovat, a tak mi spolehlivě upálí hlavu. A to jak v případě, že uteču, tak i tehdy, když umře. To prý proto, kdyby mě napadlo po cestě něco ošklivého.

Cesta byla zajímavá asi tak jako vrtání zubů, Dren měl sebou jen pár pomocníků, který trávili veškerý čas civěním do křišťálových průzorů svých nástrojů a máváním sond a čidel. Jeden dokonce po cestě nabíral hlínu a tu průběžně zkoumal. No prostě zábava. Konečně jsme dorazili k prvním skalám a už od tý chvíle to začalo být dost divný. První zvláštností byla dlážděná cesta, na který se zjevně nedržela špína, nebo ji někdo pravidelně uklízel, což tady v divočině nedávalo smysl. Kolem cesty byly v pravidelných intervalech připravený ve stojanech louče, smolný a zjevně čerstvý. Čím dál podivnější. Drenovy přístroje přestaly fungovat definitivně, a tak to, co nás čeká, nebylo o moc jasnější než v pevnosti Konviktu. Navíc se začalo dost výrazně ochlazovat.

Začaly se dít divný věci, mrzlo, až praštělo, ale sníh na cestě nebyl a nebyla ani namrzlá. Sněžilo, ale jen kolem cesty, nikdy na ní. Koně postupně začínali ztrácet síly a klopýtali, tak jsme je tam nechali. Mágům se hračky rozpadaly nebo vzplály. Jednomu učedníkovi dokonce přimrzla hůl k ruce, a čím víc jsme se ji snažili od jeho ruky odtrhnout, tím chladnější byla. Nakonec jsme ho museli zahřívat nad ohněm, protože mu začala promrzat ruka až k lokti. Snažili jsme se přesvědčit Drena, že do takových podmínek potřebujeme vybavení. Ale dost tvrdě trval na tom, že musíme pokračovat. Dren se mi zdál čím dál tím posedlejší. Jeho doprovod si šeptal, že tohle není normální, ani kdybychom byli mnohem výš v horách. Přes všechny potíže jsme stoupali výš a výš a kolem nás začínala být hustá mlha, která tlumila zvuky, a divné šero. Nebylo vidět nebe ani moc daleko před sebe a za sebe. Bylo mi těžko, chlupy na zádech mi stály, obojek kolem krku škrtil a jako by mi tělo vibrovalo. Byl jsem napjatý jako struna na loutně a pořád jsem měl nutkání se ohlížet přes rameno. Jedním slovem hrůza, sice na svobodě, ale jako v kleci, to je pro vlkodlaka, i když polovičního, k zbláznění. Nevím, jak dlouho jsme šli ani jak daleko, ale došli jsme na kruhovou plošinu, vydlážděnou obrovskýma kamennýma dlaždicema – tak dva na dva metry –, uprostřed se studnou o průměru tři metry. Vanul odtud chlad, jako by tam dole něco mrazivýho dýchalo. Bylo tu hrozný ticho. Nakonec jsme si museli dát přes tvář pruh látky, aby se vůbec dalo dýchat. Dren chodil kolem plošiny a zkoumal dlaždice, prohlížel spáry, zjevně se mu ale hrozně nechtělo ke studni. Upřímně – taky bych se k ní ani nepřiblížil. Když ale on i pomocníci prošli každou dlaždici a prohlédli dvakrát úplně všechno, nezbylo jim než začít zkoumat studnu.

Dren se k ní opatrně přibližoval. Mumlal si nějaký zaklínadlo, naštěstí mi to nijak nevadilo. Tady bylo ve vzduchu tolik magie, že to už neznamenalo podstatný rozdíl. Došel až k ní a začal ji obcházet, nahlížel přes okraj a pořád diktoval poznámky pomocníkům. Těm se dost špatně psalo, inkoust mrznul, a tak na to šli uhlíkem. To nejde v rukavicích dost dobře, a tak se museli střídat. Vypadalo to, že jsme tu skončili a odejdeme s nepořízenou, když Dren začal do studny spouštět olovnici na cejchovaným provázku. Prvních pár metrů se nic nedělo, pak najednou provázek prasknul. A ozvalo se křehký zadunění olůvka, který se někde dole roztříštilo na kousky. Musel tam být neuvěřitelný mráz. Ozval se zvuk, jako by se najednou nadechnul sál plný lidí. Ochladilo se, mlha se začala rozpouštět a bylo vidět, že celá plošina slabounce září. To šero předtím bylo jen rozptýlený a odražený světlo z cesty. Dren zblednul, tohle zjevně nečekal. „Ke mně,“ zařval. Došel jsem k němu. Bylo slyšet, jak ze studny něco velkýho vystupuje na povrch. Rozhodně nic, s čím bych se chtěl dobrovolně setkat. „Jakmile se to vynoří, svážu to kouzlem a ty se do toho pustíš, jako míšenci ti kontakt se stvůrou nemůže ublížit, mě by přímý fyzický kontakt zabil.“

Vynořilo se to. Dren začal recitovat krátký zaklínadlo, ale najednou bylo prapodivný ticho a teplota letěla dolů. Zvládnul jsem se už jen otočit a viděl jsem, že Dren i jeho pomocníci stojí zmrzlý a nehybný. Mě čekalo totéž. Cítil jsem, jak ze mě vyprchává život, když najednou nad horama vykouknul měsíc a já se plně poddal proměně. Podchlazený obojek, na kterým už začal bez ohledu na mráz proces tání mědi, se mi začal propalovat do kůže, naštěstí ten krám díky mrazu zkřehnul a na mém vlčím krku prasknul, a jen zazvonil o zem. Proměna je proces energeticky tak náročný, že mě ohřál, a díky srsti mi najednou bylo zase trochu k životu. To, co vylezlo ze studny, na mě hledělo, zjevně to bylo moudrý a starý. Bílý oči bez duhovky mě sledovaly. Pokývlo to velkou bílou hlavou, jako by to říkalo: „Vidím tě, bratře, jdi v pokoji.“ Vytrhlo si to hrst chlupů z hrudi, hodilo je na zem a zmizelo ve studni, jako by to nebylo. Popadnul jsem chlupy do tlamy a utíkal jako o život – pryč dolů z hor, pryč od bláznivých mocí posedlých kouzelníků. Pryč k novýmu životu, co nejdál od lidí.

Nikdy od tý výpravy už jsem se nenapil. Chlupy tvora jsem si vpletl do vlasů a teprve pak pochopil, že to byl dar a zároveň šance na nový život. Ten tvor nebyl zlý, jen hrozně jiný, a přitom chápavý. Odcestoval jsem na sever, a dokud mám jeho bílý chlupy ve vlasech, necítím zimu a sníh ani led mi nevadí. Lovím vzácný sněžný levharty na kožešinu.

Přeci jenom – my vlci máme s kočkama nevyřízený účty.

Poznámka vydavatelství:
Text je autentický, bez úprav a korektur. Tento příspěvek můžete hodnotit v diskusi.

Ačkoliv byl den, ves byla zahalena pláštěm temnoty. Ulice zely prázdnotou a okna byla zatažena silnými záclonami. Důvod toho všeho nebyl vidět, nebyla to nějaká osoba nebo hmotná věc. Byl to důsledek jedné nešťastné příhody, již nějakou dobu staré a přesto tak čerstvé, že lidé potkávají její následky den co den.
O tom dni, kdy světlo vyprchalo z lidské mysli, koluje mezi lidmi mnoho příběhů. A jak už to z takovými příběhy bývá, jeden něco přidá a druhý nezůstává pozadu. Nicméně kořeny příběhu zůstávají pevně zasazeny v jádru pravdy.
Všechno má někde počátek, ale ne vždy konec. Náš příběh začíná u jedné velmi krásné ženy, která žila v skromně zařízeném, ale přesto skvostném zámku. Od okolí ho chránil hustý les, což z něj dělalo tak trochu úkryt.

A přímo tam, v druhém patře severního křídla, za velkými, zlatem zdobenými dveřmi vše začalo. Druhého dne jednoho z nejmrazivějších měsíců zimy roku 1691 se uprostřed noci narodila holčička. Už několik měsíců pro ni měli vymyšlené jméno a jen netrpělivě čekali na den, kdy ji poprvé budou moci oslovit Terra.
V tomhle bodě se většinou příběhy rozcházeli. Bylo to totiž právě tohle, co změnilo většinu životů ve městě a čím víc to bylo důležité, tím více se o tom vyprávělo.
Dle jedné verze Terru odvezli, aby byla řádně vychována. Dle druhé byla unesena duchy a vychovávána jako divoženka v lese. Někteří dokonce říkali, že ji utopili v jezeře. Jedno ale měli společné. Terra strávila na zámku sotva pár měsíců. Její dětství ani nezačalo, když se jednoho dne přestal ze zámku ozývat dětský pláč.

Kolik se toho stalo během těch let, kdy o ní nikdo neměl žádné zprávy, těžko říct. S zmizením Terry jakoby zmizel i smysl života. Byla po ní vyhlášena pátrání, ale nikdy její matka neuslyšela tu tolik vytouženou větu, že její malou našli. Sama občas pochybovala, že ji vůbec hledají. Doufala však, že jsou to jen její paranoidní představy. Že snad není v zámku sama a ostatní se jí snaží pomoct, místo toho, aby ji kousek po kousku utahovali smyčku kolem krku.

Kromě Terry v našem příběhu vystupuje i jistý Salarok, který dříve sloužil na zámku. Tehdy byl velmi blízkým rádce matky Terry. Nicméně po jejím zmizením to byl právě on na koho ukázali prstem a ze zámku ho vyhnali. Ačkoliv ho tohle nepravdivé obvinění pohoršilo, byl rád, že mu nechali aspoň jeho život a nehnali ho na šibenici.
Sám neměl ponětí, kam malá Terra zmizela. Kdyby ji neviděl sotva pár minut po narození, řekl by, že se snad toho dne ani žádné dítě nenarodilo. Jakoby svět zapomněl na Terru. Nikdo nic neslyšel, nikdo nic neviděl. Služebnictvo, jak už to tak bývá, mělo sice nějaké tušení, ale jejich postavení jim nedovolovalo někoho obvinit.

Byl to právě Salarok, který navrátil do srdcí všech obyvatel světlo a přinesl jim novou naději. Nebo spíš ji našel.

Byla temná noc a všichni lidé v okolí byli ve svých domovech. Nikdo se v noci neodvažoval vycházet ven v tak krušných časech. Jejich paní byla právě těžce nemocná a vypadalo to s ní velmi zle. Báli se, že je opustí a oni zůstanu bez její ochranné síly.
Jeden muž, podle někoho to čaroděj a věstec, se v noci vydal s lucernou ven a za neustálého hvízdání se prodíral vysokou trávu. Doma měl dvě nevlastní děti, které hlídal jejich sice starý ale stále plný života pes, zatímco on pracoval. Poslouchal na slovo a nikdy se od rodiny nehnul ani na krok. Tentokrát ale zničehonic vyběhl ze dveří a ztratil se někde ve tmě. Jeho děti byli malé, dcerka měla sotva pět a starší syn osm let, a měli strach, že se jejich pes už nevrátí. Matku neměli, oba je vzal za své, když jim rodiče umřeli ve válce. Dokonce ani nebyli sourozenci, přesto pro něj byli jako vlastní. Slíbil jim, že ho najde a přivede domů. Třeba jen ucítil zajíce a rozběhl se za ním.
Proto se teď plahočil k lesu kam doufal, že nebude muset vstoupit. Říkalo se, že v lese straší a i když on na takové řeči moc nedal, přejížděl mu mráz po zádech, když se zadíval k korunám stromů. Jednou se prý do lesa vydal mladík, aby ohromil svoji dívku. Dlouho se nevracel až po pár minutách se ozval křik. Všechny natolik vyděsil, že se nikdo neodvážil do lesa vejít, i když mladík zřejmě potřeboval pomoct. Další ráno našli na okraji lesa jeho oblečení, celé potrhané a zakrvácené. Uspořádali mu řádný pohřeb, i když bez těla.
On sám toho mladíka znal, kolikrát mu vypomáhal, aby si něco přivydělal. Měl se ženit a o to byla jeho smrt tragičtější. Dětem ale slíbil, že psa přivede zpátky. Zavřel tedy oči a vstoupil do lesa. Odvážil se je otevřít až po pár krocích načež okamžitě začal volat psovo jméno. Po několika metrech se odkudsi ozvalo jakési zapraskání větve což muže vyděsilo natolik, že málem utekl. Nakonec se ale hrdinsky vydal za zvukem, aby zjistil, co ho tak polekalo.
Po pár metrech uslyšel slabý nářek, snad od dítěte. Dodal si odvahy a zamířil za pláčem.
Už z dálky viděl malé dítě, skrčené u stromu, jak pláče. Podle dlouhých vlasů poznal, že je to holčička, zhruba ve věku jeho syna.
,,Děvče?“ přiblížil se k ní pomalu, nechtěl ji vyděsit. Dívenka zvedla hlavu a upřela na něj od pláče zarudlé modré oči. ,,Co tu tak pozdě večer vyvádíš?“ Holčička si utřela slzy a vypadalo to, že je i klidnější. Na sobě měla potrhané šaty a byla špinavá, ale zraněná zřejmě nebyla, jen vyděšená. Muž si nebyl jistý, co má dělat. Sotva zvládal živit dvě děti, ale přece ji tu nemohl nechat. Navíc mu někoho připomínala. Ty oči, měla je stejné jako jejich paní. ,,Jaké jé tvé jméno?“
,,Terra,“ zašeptala dívka. Matně si snažil vzpomenout, jak svoji dcerku jeho paní pojmenovala.
,,A kde máš matku?“
,,Nemám matku. Jsem sama,“ prozradila mu. Muž usoudil, že ji nejspíš matka opustila. Připomnělo mu to časy, kdy jejich paní porodila holčičku, ale během pár dní se ztratila a nikdo už jí neviděl. Říkalo se, že ji unesli, aby nemohla pokračovat v dědičné linii. Bylo tomu osm let, ale on sám vyvěštil, že jednou holčičku najdou a strach, který provázel lid, pomine.
,,Kolik ti je, malá?“
,,Osm, pane.“ Mohla by to být ona, pomyslel si. Pamatoval si, jak jejich paní vypadala jako malá holčička, vychovával ji a učil. Tehdy mu bylo něco přes dvacet let. Po únosu ale podezření padlo okamžitě na něj, i přestože byl v tu dobu z dětmi, a z jejích služeb ho vyhodili. Stejně jako téměř celé služebnictvo. Tušil, že za únosem dítěte vězí někdo, kdo touží i po smrti jejich paní. Možná proto uvalily vinu na něj, aby nepřekážel. Tehdy si nestihl dítě ani prohlédnout a jméno znala jen služebná, kterou vyhostili ze země.
,,Kdo se o tebe staral?“
,,Lesní víly,“ usmála se holčička zvesela.
,,Víly?“
,,Ano. Jsou moc hodné, ale nelze se jich dotknout. Jsou stejně velcí jako mi a umějí létat. Když jsem se cítila sama, přilétly a postaraly se o mně.“ Muž nechápal o čem dívka mluví. Nikdy o vílách neslyšel. Možná je dítě nemocné a mělo halucinace. ,,Ale pak vždycky zmizely. Občas mě prosily o pomoc, ale já nevěděla, co dělat. Některé dokonce plakaly.“
,,Plakaly? Řekni, měly ty víly na čele nějaký obrázek?“ zeptal se. Pokud to totiž dobře pochopil, mohly být ty víly duše, které nenašly klid. Pak by tedy tahle dívka byla dcerou jejich paní.
,,Ano, takový kruh se znaky uvnitř. Povídali, že stačí, abych se ho dotkla a pomyslela na nebe nebo peklo.“ Měl pravdu. Ten znak na jejich čele byl jako pečeť, která určí kam jít. Jakmile člověk umře, jeho duše je označena podle počtu hříchů spáchaných během života. Pokud byl člověk dobrý, měl v kruhu napsáno: Ten, jenž svět miluje. Pokud byla osoba zlá, stálo tam: Ten, jenž svět nenávidí. Nikdo nevěděl, kde se tam značky brali. Snad díky moci jejich paní, která jim posléze dopřála klidu. Stejně tak netušili v čem její moc spočívá, jak to dělá, a nebo kdy. Bylo tu hodně záhad kolem ní a jejího poslání, hlavní bylo, že lidé věřili.
,,Po té zmizely, mám pravdu?“
,,Ano. Říkaly, že jsem jediná, kdo jim může pomoct. Ráda jsem jim pomohla, ale vždycky\ mě mrzelo, že odchází a já budu zase sama.“ Duše, které hledají klid spočinou v rukách spravedlnosti. Jejich paní byla nemocná a zřejmě už neměla cílu jim pomoci. Proto vyhledali ji, její dceru.
,,Jsi hodná, že jsi jim pomohla. Mám doma dvě děti. Ujal jsem se jich, protože jejich rodiče zemřeli. Mohla by jsi jít se mnou a seznámit se s nimi.“
,,A co víly? Potřebují mojí pomoc.“
,,Neboj se o ně. Přijdou za tebou.“
,,Opravdu?“
,,Jistě,“ kývl.
Malá Terra tu noc odešla z lesa. Děti ztraceného psa sice oplakali, ale po čase na něj zapomněli. Týden po nalezení Terry se městem roznesla zpráva o smrti jejich paní, která vyvolala mezi obyvateli paniku a strach. Jak ale dny plynuli, nepřicházelo nic z toho, co by lidé očekávali. Začali věřit, že se nad nimi snad bůh smiloval a teprve malá Terra, která po několika týdnech vyšla poprvé mezi lidi, je přesvědčila o opaku. Muž, jehož jméno se nikdy svět nedozvěděl, vykázal z sídla ty, kteří ho předtím křivě obvinili. Sám se svými dětmi tu žil klidní léta dokud nezemřel.
Tenhle příběh je zapsán v jedné z knih, která popisuje události linie rodu Terry. Ačkoliv se tu vyskytuje pár chyb, je vše pravdivé a tak jak se to doopravdy stalo.
Salarok skutečně našel Terru v lese, když hledal svého psa. Nicméně neměl dvě děti, ale jen jedno. Chlapce jménem Chris.
Ten sehrál v životě Terry důležitou roli. Byl pro ni nejen starším bratrem, ale i velmi blízkým přítelem a snad nebýt vyššího postavení, které se Chris uvědomoval, vzniklo by mezi nimi i něco víc.
Tady náš příběh končí a začíná jiný, který je sepsán ale v jiné knize.

Poznámka vydavatelství:
Text je autentický, bez úprav a korektur. Tento příspěvek můžete hodnotit v diskusi.

Merentové a Tortugíni ukončili dávné materiální spory a boje před sto lety. Tortugínům připadla severní strana země plná nerostného bohatství, hor, léčivých vod a hustých lesů. Merentové zvolili stranu jihu – úrodné kopce, rovinky a údolí, plné rostlin, zvířat a ptáků. Od té doby zůstaly zbraně prastarých rodů země Ronett složeny a mír panoval na obou stranách hranice.
Tu určovala magická řeka Kare, jeskyně čarodějnických kruhů Mira a tržiště sloužící k výměně věcí pro potěchu i přežití. Pouhá tři místa zajišťovala přístupy z obou stran a ani v době válek se zde neporušilo pravidlo o neútočení.

Rozsáhlou oblast Ronettu obklopovala vyprahlá místa, souhrnně nazývaná oblastí Nik – země nikoho. Kdesi v dáli za ní, kam dosud člověka žádný kůň nedonesl, se podle legendy rozprostírala obrovská země činných sopek, kde lávu polykaly okřídlené šelmy Yriri, bojující s draky chrlícími oheň, až se občas zem v Ronettu chvěla.
Otřesy se ozývaly i minulý týden. Možná jako předzvěst pohromy. Nikdo z Merentů nečekal, že mír naruší nečekaný vpád a nepůjde o vybájeného nepřítele nýbrž o známého souseda. Včerejší noci překročila vojska Tortugínů zónu klidu a dožadovali se kořisti.
„Jdeme si pro naše ženy a děti. Rovněž potřebujeme další. Pokud nám je vydáte dobrovolně, zachráníte spousty lidských životů a zabráníte krveprolití.“
„Žádné vaše ženy a děti si nenárokujte! Ty označené jste získali násilím a král Or našeho vládce Ridyho ujistil, že nejde o útoky s vládní podporou, ale o poklesky jednotlivců či jakéhosi sektařského rdoušení.“
„Taktika. Poněkud lživá. Vezměte listinu a čtěte.“
Zmocněnec vlády Merentů zlomil pečeť a nevěřícně kroutil hlavou nad napsanými slovy. „Nastal čas návratu k rozmnožování rodu. Jeskyně Dracúr se zbavila záhady, která nás stála příliš mnoho… Zkusme společně zapomenout a začněme budovat nové svazky. Sice nepůjde o čistou krev, ale stále lepší spojit člověka s člověkem, než člověka s …,“ poslední slovo nemohl rozluštit, šlo o šifru, s jakou si rychle nedokázal poradit. Začalo hodinové jednání s návrhem prozrazení celé záhady, proč Tortugíni potřebují merentovské ženy a co vše stojí za Dracúrem. Pak by se dalo uvažovat o vydání případných dobrovolnic…
„Ne! Ve vašem zájmu, požadavek nikdy nesplníme. Věřte, líp nevědět…“
„Potom nečekejte, že naše matky a dívky vyženeme z rodných krajů. Nenecháme je trpět, bezdůvodně nestojí o život na severu.“
A s tímto prohlášením se zbraně Tortugínů rychle rozpohybovaly a muži si brali odepřené. Začalo znásilňování a unášení žen, zabíjení jejich obránců a Tortugínům se dařilo, protože využili lest překvapení…

*
Labida Manesi, sedmnáctiletá dcera sestry krále Ridyho, běžela jako o život mezi zapálenými chalupami, křičícími ženami a bojujícími muži. Napadení se seběhlo tak nečekaně, že nedokázala zachraňovat nikoho jiného než sama sebe.
Když jeden vousatý muž sesedl z koně a vyhrnul sukni o tři roky starší Clarisse Bezz, kde spatřil vypálený znak obráceného „T“, pochvalně zaskřehotal.
„Ty jsi už naše! Kde máš dítě? Jdeme pro něj a jedeme domů.“
„Nemám. Nechci a slez ze mě, šeredo!“ plivla na něho vztekle její přítelkyně. Kopala ho, škrábala a on jí opakoval, že ji v žádném případě neublíží a vůbec nezabije, tak aby se nevztekala a jen vykonala oč žádá.
Labida chtěla přiskočit a pomoci, ale blížil se k ní jiný muž, a tak raději utíkala. Clarissa celé dva roky od „nehody“, kdy ji na louce znásilnil jeden z Tortugínů a ocejchoval si ji, slibovala, že se jim jednou pomstí. Patřila k prvním obětem. Postupně se útoky na ženy a dívky množily a úplně každá porodila za osm a půl měsíce syna či dceru. Povídalo se, že za plodnost mohou čáry a za znásilňováním stojí pravda, že Tortugíni přišli díky zahráváním si s černou magií o všechny vlastní ženy, proto museli sáhnout vedle, aby úplně nevymřeli. Dále se povídalo, že si do jeskyně Dracúr přitáhli pravého draka ze země za Nik. Podle povídaček se jim podařilo ochočit dravého a rychlého ptáka Trysknače a díky čarodějům jednoho draka věznili připoutaného okovy ke skále, aby se nemohl hýbat a prováděli hrůzu nahánějící pokusy. Až se jednou stalo, že se jim zkoušky vymkly z kontroly a neštěstí je snadno lapilo.
Jak souvisely tortugínské ženy s drakem či s jinou záhadou však nikdo přesně nevěděl. Šlo o dohady. A i přesto, že již párkrát vyslali tajné vyzvědače, nepodařilo se vypátrat nic nového.
„Nenechte ji uprchnout! Chyťte ji!“ slyšela za sebou Labida a ohlédla se. Pět mužů měla takřka v patách. Sotva popadala dech. Neměla šanci se schovat, pokud nevymyslí lest. Mohla se dostat ke schodišti do podzemí, kde pro jistotu již rok a půl ukrývali desítky žen, ale to by je pak prozradila. Než se stačila znovu zamyslet, měla před sebou jezdce na koni. Ustaraně vzhlédla k obloze a uviděla, jak černá ruka vyhodila meč do vzduchu. Ten se několikrát převracel, aby nakonec zůstal v její dlani.
Oslněná dobře nerozeznala tvář jezdce, ale přísahala by, že na koni seděla žena. Nezbyl čas na úvahy. Musela bojovat. Natáhla ruku. Na rukojeti meče se leskl znak draka, držela ho s velkou lehkostí a stejně tak vzápětí používala. Odrážela útoky a zabila každého, kdo se přiblížil.
Jakmile klesla poslední useknutá hlava nepřítele k zemi, padla do mdlob.
Zdálo se jí, že ji něco obrovitého uchopilo a neslo pryč. Cítila se moc unavená, aby se probrala a zaplašila divné sny. Ne vlastně je zahánět nechtěla. Cítila se příjemně, jako na louce plné rozkvetlých květin a ze sna se usmívala.
Procitla za tmy. Ležela na holém kopci. Kolem ní panovalo nezvyklé ticho. Nikde žádný strom, list ba ani kamínek. Jen spousta prachu, podle zápachu ze spáleniště.
Postavila se. Noc osvětlovaly hvězdy a měsíc. Rozhlížela se kolem dokola. Před sebou nezahlédla ani jeden domek nebo cosi živého. Až se otočila podruhé, oddechla si – v dáli za sebou spatřila stodolu.
Ihned vykročila tím směrem a za chvíli stála před úplně tmavým stavením. Zklamaně se rozhlížela. Z dálky vypadalo osvětlené. Majitelé možná usnuli a zhasli svíce. Udivovalo ji, že kolem není žádná zahrádka ani zvířectvo, jen kousek ohořelého plotu.
„Prosím, je tady někdo?“ zavolala a naslouchala známky pohybu. Ne, nic. Vracela se jí vlastní ozvěna a pokud ona sama nemluvila, soupeřila akorát s prázdnotou.
Uvědomila si, že ji sužuje hlad a žízeň. Odhodlala se otevřít vrata obrovské stodoly a vešla dovnitř. Do nepropustné tmy.
„Maraba karaba sssss….,“ než stačila doříct zaříkadlo, které by ji na chvíli propůjčilo kočičí oči a mohla si posvítit, zvrkla si nohu a upadla. Snažila se zvednout, ale příliš kluzká zem ji táhla kamsi dolů. Šlo o notný kus cesty, možná kilometry pod zemí. Když se asi po hodinovém sešupu zastavila a otevřela oči, seděla v podzemní jeskyni plné červených a zelených vajec, vyřazujících světlo po celém prostoru. Neměla tušení kdo sem tak hluboko zanáší a popravdě ji to nezajímalo. Rozhlížela se kolem a zkoumala, zda by se odtud nedalo dostat. Nerada by zemřela sama, navíc jak slepice na vejcích. Nejspíše zkažených nebo napumpovaných jedem, protože jen tak mohla světélkovat.
Opřela si hlavu o jeden z kamenů a přivřela oči. Najednou nesnášela představy. Viděla sama sebe. Sundavala si z krku amulet, otevírala ho a vyndavala špičatý hrot. S ním propíchla vejce a nechutně jej vysávala syrové až do dna.
Raději oči zase otevřela. Jenže pohledem si nemohla přivodit nic lepšího, než další nápor pokušení okusit zelené a červené zárodky neznámého druhu. Zaklonila hlavu a dívala se vzhůru. Seděla dalších pár hodin na příjemně hřejivé zemi a sliny se jí přes sebevětší snahu stále více sbíhaly. Měla chuť na vejce! Vypít je a uhasit neuvěřitelně silně se zvyšující hlad a žízeň. Ta touha po žvanci! Měla by zkusit zabránit kouzlem chtění, ale nedokázala si vzpomenout, jak přesně zní. Navíc si byla jistá, že k fungování potřebovala husí brk a tady neběhal ani myší ocas.
Povzdechla si a pak ani nevěděla, kdy propíchla první vejce a přiložila si ho otvorem k ústům a pila až do poslední kapky. Spořádala jich během hodiny několik. Hlad ji příjemně hřál. Potřebovala přikládat, aby se neuhasil.
Začala zívat až s polovinou zdejších zásob v žaludku. Podívala se po záplavě skořápek a zorničky se jí roztočily jako kolotoč. „Netušila jsem, že trpím takovou nenažraností!“
Pak vyčerpaně padla k zemi a probudila se za čtyři dny.
Posadila se. Kolem sebe neviděla žádné vajíčko ani úlomek skořápky. Netušila, kdo tady mezitím co spala, uklízel. Naštvalo ji, že nenechal ani zákusek. Pak si uvědomila, že je tady velké světlo, ale nic kolem nesvítí. To ona. Z ní sálal podivný žár. Vlastně se dral ven, protože uvnitř sebe se jí rozpoutalo pořádné peklo plné plamenů. Vydechla, aby ze sebe vypustila trochu napětí a lekla se, jak plamen ošlehl protější stěnu. Chrlila oheň! Prokletá svítící vejce! Jestli se vrátí domů a spálí každou hořlavou věc, rodiče ji začnou používat jako veřejný zapalovač! Navíc s eventuelním vládnutím by měla konec, mohla by tak akorát v podzemí vyrábět ohnivé koule a házet je Tortugínům mezi nohy, aby si dobře uvědomili, že chtíč a rozmnožování mají svoje meze.
Zakryla si dlaní ústa a udiveně zírala na díru, kterou sem spadla.
Dostane se ven. Najednou věděla, že cesta co vedla sem, vede i nahoru. Čím víc myslela na odchod, tím víc v ní sílil žár. Když pociťovala, že ji naplňuje tolik energie, že by mohla létat, řítila se otvorem v podzemní skále vzhůru. Lehce a bez námahy otevřela vrata stodoly a objevila se venku.
Připadalo jí, že před ní stojí místo jednoho kopce tři. Ovšem během sekundy pochopila, že jen jeden je pravý a dva zbylí nefalšovaní draci. Jeden zelený a druhý červený. Vítali ji a klaněli se. Jeden ji ocasem vyšvihl k sobě na mohutné šupinaté tělo a společně se rozletěli k nebi.
Mezi sebou se dorozumívali telepaticky. Labida se neptala, věděla. Nyní v sobě měla dvě dračí síly a stála na jejich straně. Věděla, že draci nevymřou, pokud se spojí s jinou rasou. Ačkoliv ze začátku nebrali draci smíšení s nadšením, nyní si pochvalovali, jak silná armáda vzniká z dračích žen…

Poznámka vydavatelství:
Text je autentický, bez úprav a korektur. Tento příspěvek můžete hodnotit v diskusi.

NEJKRÁSNĚJŠÍ POZNÁNÍ
VÁCLAV DOBOŠ

Neznámé zdání, nejvíce podobné pohlazení ledovým vánkem, který mu letmo přejel po celé hrudi, ale i zádech, probral Richarda z jeho rozjímání a již celkem uspokojeně si pomyslel. „Jako kdyby na mne svou ledovou rukou sáhla smrt. To už nastal okamžik konečného vyúčtování?“
Nepotřeboval se podívat na hodinky, nepotřeboval se podívat do kalendáře, ale i přesto se zaručeně stoprocentní jistotou věděl, že se jeho čas velmi rychle naplňuje. Tak tedy už dneska je konec, už mi nezbývá ani špetka naděje, myšlenky mu stále, pořád a znovu probíhaly velice bolící hlavou.

Je jisté, že také hned od samotného prvopočátku věděl o čestné, jakož i morální povinnosti vždycky nejdříve splatit jakýkoliv závazek. Také s tím souhlasil a po celý svůj život, pokaždé a vždycky čestně plnil veškeré své sliby. Také tento naprosto poslední a skutečně jediný, navíc čestný dluh, který mu zbýval ke splnění, byl pevně rozhodnutý splnit, a to již v okamžiku jeho vzniku, ale ještě i dnes, kdy se přiblížila chvíle jeho splatnosti. Teprve teď se s povzdechem podíval na kalendář, stojící na pracovním stole, aby se tímto letmým pohledem ujistil, že konečná splatnost naprosto celého dluhu je, jak předem předpokládal, již dneska v noci, přesněji, mezi první a třetí hodinou po půlnoci.
„Těch deset let uteklo jako voda,“ si posmutněle pomyslil a studenou vodou z vodovodu si opláchl obličej a namočil i vlasy. Tím si zchladil svojí třeštící hlavu, ve které mu již dlouhou dobu vznikaly dotazy, ale především jedna trvalá a absolutně neodbytná, pořád stejná otázka, kterou nepřetržitě, vědomě, ale i podvědomě potlačoval a umlčoval, protože se za ni až do hlouby duše styděl: Nebyla výsledná cena neúměrně vysoká?
Současně, ale vždy jedině s touto otázkou, se ho pokaždé zmocnily nekontrolovatelné záchvaty sebelítosti, které by vědomě nikdy nedal najevo a nahlas by je nikdy nevyslovil, ale již neměl sílu ani možnost, aby jim jakkoliv odolával, nebo je rovnou zastavil. Otázky mu šílenou rychlostí po celé dny, ale nyní již i noci probíhaly hlavou. Otázky, na které v žádném případě nedokázal jednoznačně odpovědět, ale ani je nedokázal nikterak umlčet, nebo alespoň zastavit a ať se snažil sebevíc, neustále je měl před očima, trvale si vyžadovaly jeho pozornost, ale především odpověď, která však absolutně neexistovala.
Otázky ho trápily až do té míry, že se i chvílemi utěšoval, že zešílí ještě dříve, nežli dojde ke dni konečného zúčtování. Tyto myšlenky o šílenství byly již dávno, před několika týdny zasunuty do pozadí, ale nečekaně se objevilo další řešení, o které však také v žádném případě nestál. Byl s ním obeznámen, věděl o něm, znal ho, ale v žádném případě ho nemohl použít, protože by se tímto skutečně nečestným způsobem zbavil ještě navíc a již navždy i své cti, ale samotný dluh by zůstal navěky nesplacený. Tím jedním jediným, definitivním řešením byla sebevražda, ale tu, vzhledem ke své výchově, povaze, ale především životním postojům nemohl nikdy a v žádném případě použít.
Rozhlížel se jako štvané zvíře po pracovně, hlava mu třeštila pod náporem dalších a dalších nezodpověditelných otázek, zejména jediné: Jak poznám, který okamžik ze zbývajících šesti hodin je ten úplně poslední? a když zcela náhodně zabloudil pohledem do zásuvky stolu a uviděl v ní připravenou, nabitou pistoli, rázem velmi rychle a rozhodně stůl zavřel a současně dospěl k názoru, že především musí i na těch několik posledních hodin života, které mu ještě zbývaly, odejít ven mezi lidi. Pochopil, že pokud se doopravdy nechce zastřelit, nemůže v žádném případě zůstat sám ani v této místnosti, ale nemůže zůstat sám ani v tomto domě, ale ani kdekoli jinde.
Rychle se oblékl a již během několika krátkých okamžiků vybíhal z vrátek zahrady na kupodivu mnoha lidmi zcela zaplněný chodník a částečně i silnici. V tomtéž okamžiku se velice prudce rozpršelo, ale z ohlasu kolemjdoucích lidí, jakož i z vlastní zkušenosti věděl, že se jedná o pouhou letní spršku, která nebude mít dlouhého trvání.
Déšť tak, jak rychle začal, stejně tak i rychle skončil a Richard v hloučku rozveselených lidí kráčel tam kam byl davem lidí nasměrován. Ticho ulice, třebaže porušované občasným hlasitým smíchem a hovorem chodců, bylo náhle drasticky rozerváno řevem motoru velice silného motocyklu, který rychle chodce doháněl, po chvilce i předjížděl a pokračoval ve své zběsilé jízdě, která však byla téměř okamžitě přerušena dlouhým a hlasitým ječivým zakvílením smykem brzdících pneumatik, ihned následovaným poměrně silnou dutou ranou, doprovázenou skřípotem jakoby mnoha drcených plechů, současně s tím i vlečených po silnici.
Nepříjemné zvuky náhle a velice rychle umlkly. Hlouček chodců zrychlil svůj pohyb a se zděšenými výkřiky se rozeběhl na křižovatku ulic a obstoupil velikým okruhem chodníky okolo postavy mladíka, který ležel s naprosto rozdrcenou hlavou v tratolišti krve, vedle nákladního auta, do kterého nyní položený motocykl naboural.
Richard dobíhal ke křižovatce a zpovzdálí se díval na ležící postavu mladíka a s úžasem zpozoroval, že se k němu právě naklání mladá černovlasá dívka. Uviděl, že dívka ho jakoby lehce pohladila po tváří a okamžitě, a bez ohlížení odcházela. Přidal ještě více do kroku, až již utíkal, aby ještě uviděl, že černovlasá dívka v bělostných šatičkách poodešla několik metrů od motocyklu a pojednou zmizela. Richard s vytřeštěným zrakem pozoroval její zmizení. Protřel si oči, podíval se pozorněji a ještě spatřil její bílé šatičky, ale i její dlouhé černé vlasy, které právě mizely za nejbližším rohem. Opět přidal do kroku a pospíchal za ní. Teprve teď si uvědomil, že neví proč se s ní chce setkat, ale potřásl hlavou, ve které mu proběhlo zjištění, že alespoň nějak aktivně a smysluplně stráví zbývající hodiny života.
Doběhl na roh ulice a ještě uviděl dívku, kterou sledoval, jak právě vchází do uličky kiosků, před kterými korzovalo větší množství lidí. Richard doběhl k uličce, prohlížel si nabízené prodejní zboží, ale především stále pozoroval dívku, aby se ujistil, že vzdálenost mezi nimi je stále stejná, a tak pochopil, že dívku nedohání. Opět zrychlil krok, odstrkoval lidi a s nečekanou úlevou zpozoroval, že se konečně začíná k dívce přibližovat. Po několika okamžicích se dostal až do vzdálenosti necelého metru a chystal se ji oslovit, když se pojednou spustil velice hustý a prudký liják.
Dívka se k němu pootočila, pousmála se na něho, rukou mu naznačila, aby ji následoval, a společně s mnoha lidmi se rozeběhla do velikého stanu, na kterém si povšiml nápisu “Věštírna u Charóna.“ Přidal do kroku a doběhl, již v hustém dešti ke stanu a rychle do něho vstoupil.
I když předtím viděl, že dívku dovnitř následovalo alespoň dvacet, možná i více lidí, bylo tady uvnitř velikého stanu naprosté pusto a prázdno a kromě jednoho stolu a dvou židlí neviděl vůbec nic a nikoho. Naprosto překvapeně se rozhlížel, uviděl, že na stole leží veliká průzračná, snad křišťálová, patrně věštecká koule. Jinak na stole neleželo vůbec nic jiného. Udiveně se rozhlížel a když skutečně nikoho neuviděl, rozhodl se stan opustit. V tomtéž okamžiku jen nečekaným údivem vytřeštil oči, protože znenadání spatřil, že se naproti němu na druhé straně stolu objevila dívka, kterou sledoval.
Okouzlený pohledem, který se mu nabídl, a s nesmírným potěšením, se díval na překrásnou, odhadem určitě mnohem mladší, než dvacetiletou dívku, která si ho s úsměvem prohlížela. Díval se na její přenádherné, překrásně žensky tvarované a bezchybné tělo, které bylo oblečené do kraťounkých šatiček, barvy čerstvě napadlého sněhu. Přenádherné šatičky, jen několik centimetrů sahaly pod její okouzlující zadeček. Na svých dlouhých, štíhlých, perfektně tvarovaných nohách, měla běloskvoucí botičky na velice vysokých podpatcích. Ve svých havraně černých vlasech, ze kterých vyšlehávaly až ocelově modré záblesky, měla v silném, volně spleteném copu, propletenou uzounkou bílou stužku a širokou bělostnou mašli měla volně, coby pásek, jen lehounce staženou na svém útlém pasu.
Dívku, která vypadala jako opravdová živá bohyně ze starých antických bájí, a to nikoli jenom svojí tváří, ale absolutně a dokonale vším. Zejména svýma mládím a štěstím jiskřícíma dívčíma, okouzlujícíma, černýma očima, stejně jako i mládí vyzařující pokožkou, ale i mládím sálajícím tělem.
Richard si beze slova prohlížel celou její přímo přepůvabnou postavu, na okamžik se zastavil u jejího překrásného obličeje. Prohlížel si její náramně veliké a okouzlující černé oči s velmi dlouhými řasami, a přenádherné černé dlouhé vlasy, a až teprve nyní s údivem zpozoroval, že dívka je naprosto suchá, i když předtím viděl jak utíkala v hustém dešti. Také v této chvíli si uvědomil, že ani on není vůbec mokrý, ačkoliv venku v dešti cítil, že celý promokl až na kůži.
Zdálo se, jakoby si ho též prohlížela, usmívala se a po chvilce nádherně zvonícím hlasem promluvila. „Posaď se také Richarde,“ usadila se a ukázala mu na volnou židli, u které rozpačitě postával. Vděčně se na ni pousmál, posadil se a stále si ji obdivně a beze slov prohlížel a jenom nakrátko mu hlavou proběhlo znepokojené zjištění, jak je možné, že zná jeho jméno.
Opět se usmála a promluvila. „Velmi dlouhou dobu jsi mě očekával a dnes, když jsi mě uviděl, chtěl jsi mě hned i potkat. Richarde zřejmě jsi se mě chtěl na cosi zeptat. Prosím, očekávám tvůj dotaz, taž se,“ a opět se na něho povzbudivě pousmála.
Nesměle se na ni podíval a jaksi váhavě a nejistě promluvil. „Chtěl jsem se vás zeptat, co jste dělala u toho mrtvého motocyklisty?“
Vesele se rozesmála, uviděl v jejích ústech nádherně bělounké zoubečky, uviděl jak se její veliké černé oči rozzářily plamínky veselí, a se smíchem odpověděla. „Musela jsem mu přece ukázat cestu Richarde.“
Nechápavě vytřeštil oči. „Nerozumím vám. Jakou cestu? Kam? Proč? Vždyť byl určitě mrtvý, nevěřím, že by toto zranění mohl přežít.“
V očích se jí objevily šibalské plamínky, hlasitě a zvonivě se rozesmála. Svou teplou rukou ho pohladila po jeho ruce a vesele promluvila. „Zdá se Richarde, že nechceš rozumět. Ještě ti napovím, mně, a to v žádném případě, nikdo a nikdy nevyká. Každý mi tyká, za chvíli to pochopíš. Ptám se tě tedy znovu a věřím, že mi pravdivě odpovíš. Richarde řekni mi, proč mě již tolik let hledáš. Sice důvod znám, ale chci všechno slyšet z tvých úst a tvými slovy,“ povzbudivě se na něho opět pousmála a dodala. „A abys mi konečně uvěřil a pochopil, podívej se do té věštecké koule a tam uvidíš moji skutečnou podobu,“ prstem mu ukázala na kouli.
Obdivně si ji prohlížel, jen napůl ucha poslouchal co mu říká. Domluvila, podíval se na kouli, na kterou mu ukazovala a nesmírným úděsem vytřeštil oči, když uviděl postavu smrtky v rubáši, i s její nezbytnou kosou. Chvíli mlčky pozoroval smrtku, ale přece jenom se vzpamatoval a promluvil. „Promiň, je pravda, že jsem čekal smrtku, ale nečekal jsem tak překrásnou dívku. Jak je to možné? To je smrt tak krásná?… Ano odpovím ti, protože jenom ty víš, že jsem ti před deseti lety přísahal, že v případě, když budou žít dcera a manželka, odejdu s tebou, tedy zemřu. Dnes uplynul mnou slíbený čas a hledám tě jenom proto, abych splnil svůj závazek.“
Rozesmála se a promluvila. „Také já k tobě budu upřímná a vše ti vysvětlím. Nejdřív pochop, že v životě každého člověka je spravedlivá pouze smrt, a z toho plyne, že jsi neměl žádné právo slibovat svůj život, za něco jiného. Nikdy nepředbíhám osudem daný čas. Všichni mi náležíte okamžikem zrození, všechny vás dostanu, ale až nastane váš čas. Nikdo mi neunikne. Ani ty se neboj, že na tebe zapomenu. Jinak Richarde, věř tomu, že nemám žádnou zásluhu na jejich životě. Nyní běž domů a starej se o svou dceru a ženu, všichni tři si to zasloužíte. Žij Richarde a jako každý člověk mysli na život, nikoli na smrt, ta přijde sama.“

KONEC

Poznámka vydavatelství:
Text je autentický, bez úprav a korektur. Tento příspěvek můžete hodnotit v diskusi.

To by snad ani nebylo to nejhorší. Skupinka poutníků, kteří přišli úplně namol, usnuli v lavicích a po vystřízlivění zjistili, že jsou v chrámu úplně jiného boha, než hledali… No… Aspoň že tu zapomněli láhve, když je teď kněz vrátí, získá alespoň nějaké peníze, které se v kasičce na dobrovolné příspěvky neobjevovaly zaručeně nikdy.
Tak, poslední svíčka a konečně může jít spát. Už se otáčel ke dveřím za oltářem, když tu ucítil na zátylku chladný vánek. Že by zapomněl zavřít okno? To nebylo možné, protože okna byla umístěná vysoko, bidlo s hákem, jímž je otevíral, někdo ukradl už před dvěma lety a dělat nové nemělo cenu. Zbývaly jedině dveře, ale na ně dal před chvílí závoru…
Sotva se kněz otočil, jen stěží potlačil vyjeknutí. Čekal, že dal závoru špatně a spadla. Čekal, že nějaká část dveří shnila a závora se utrhla. Sice by to ani v jednom případě nevysvětlovalo, proč neslyšel ránu, ale to, že je závora v polovině přeříznutá a dveře jsou dokořán, skutečně nečekal.
Kromě tichého vánku, který vanul chrámem, slyšel akorát vlastní dech a tlukot svého srdce. Ať už se dovnitř dostal kdokoliv, muselo se jednat o profesionála, jakému není rovno. Kněz začal přemýšlet, zda by profesionál raději nezvolil způsob vniknutí do objektu, který by nezanechal žádné stopy. Ale nač to přehánět, když jste natolik nenápadní, že vás kněz stejně nevidí, neslyší, necítí, a tudíž ho můžete kdykoliv velmi snadno zabít?
Kněz si tohle všechno uvědomoval. Vždy doufal, že je jeho chrám natolik chudý, než aby sem někdo přišel krást, ale přeci jen se zde stále nacházelo pár věcí, které by někomu mohly stát za to.
Začal se pomalu přesouvat k oltáři, kde měl schovaný jeden předmět. Za jeho mladých let byl využíván docela často, ale poslední roky skoro nepřišel ke slovu. Spousta opravdu dobrých kněží ovládala různé síly, díky nimž byli schopni konat zázraky. Tedy, alespoň pro věřící to zázraky byly. Když někdo před vašima očima rozepne ruce, z nichž začne vycházet bílé světlo, v jehož záři se uzdravují nemocní, dá se to chápat jako zázrak. Ve skutečnosti je záhadou pouze ono bílé světlo, zbytek už zvládne sugesce. Náš kněz byl ovšem stručně řečeno břídil a musel si vypomáhat, jak to jen šlo…
Plamenný meč. Sice trochu archetypální, ale přesto účinné. Škoda jen, že falešné jako pětník. Kněz sáhl za oltář a vytáhl jílec, který byl ze skutečného meče, ale namísto čepele měl trubku se spoustou malých dírek. Pokud bychom si tuto rádoby zbraň prohlédli, patrně bychom si všimli hadičky, která vedla od jílce kamsi pod dlaždice. A také se těsně pod „čepelí“ nacházelo malé křesadlo.
„Ukaž se!“ zvolal kněz, snaže se o hrdinný tón hlasu, v němž však byla znát značná dávka nejistoty. Ačkoliv to vůbec nečekal, zloděj (jak o něm zatím alespoň uvažoval) se náhle vztyčil pouhé dvě metry od něj.
Kněz nečekal a stiskl tlačítko, jež zapnulo přívod plynu a současně kříslo křesadlem. Plán zněl zloděje zahnat efektním máváním svaté čepele, která… Která blafla a na jejím povrchu vyskočilo několik nepatrných plamínků, načež se ozvalo velmi hlasité „LUP!“. Dlouho nepoužívaná gumová hadička praskla. Kněz velmi nepěkně zaklel, právě ztratil své eso v rukávu. Zloději se mezitím v ruce objevil nůž.
Jsou chvíle, kdy se čas ne sice úplně zastaví, ale rozhodně zpomalí na takovou míru, že vteřiny se zdají jako minuty. Bohužel se pouze zdají, protože se tohoto rozdílu zatím nepodařilo nikomu využít, aby během oné pomyslné minuty, kterou má namísto vteřiny, než se mu například na hrdlo vrhne vlk, využil k útěku, či rychlému tasení zbraně a bleskové obraně. Namísto toho to dopadá tak, že lidský mozek zaplaví myšlenky na to, jak se ten čas najednou vleče, ale jaksi s tím nelze nic dělat. A vlk/nůž/šíp/kámen/jiné (nehodící se škrtněte) se blíží a blíží.
Existují však lidé, kteří raději nemyslí nad tím, co se děje, a zapojí své reflexy. Zatímco se zloděj blížil, kněz prostě lidsky zpanikařil a udělal to, co by udělal asi každý v podobné situaci – zaječel, zavřel oči a švihl svým falešným mečem před sebe, aby zahnal útočníka.
Problémem profesionálů je to, že neočekávají nic neobvyklého. Řekněme si to upřímně, když se vyřítíte na starého kněze, nečekáte, že drží v ruce nepříjemně tvrdou železnou trubku a praští vás. Profesionál čeká pouličního rváče s trubkou a kněze možná tak se svícnem. Představa pouličního rváče bojujícího svícnem je značně absurdní, ovšem kněze s železnou trubkou, byť trochu nezvyklou, jaksi bohužel zrovna dnes potkal.
Ozvalo se pouze zadunění, heknutí a žuchnutí. Zloděj se skácel k zemi. Jeho nůž s cinkáním odskákal do kouta. Kněz ztěžka dýchal, a když mu děravá trubka náhle odpadla od jílce a hlasitě třeskla o podlahu, málem nadskočil až ke stropu.
No fajn, pomyslel si, já ho zabil. I když…
Sehnul se a nahmatal zloději na krku tepnu. Srdce už přestalo bít.
„Nemusíte se ujišťovat, ten je docela určitě mrtvý,“ ozvalo se náhle ode dveří. Kněz se otočil a všiml si, že se o futra opírá postava v černém hábitu, držící ve velmi hubené ruce kosu.
„Počkejte, ne! Já přece zabil jeho, ne on mě! Mě si ještě sebou neberte,“ začal se slovně bránit kněz a pomalu ustupovat k oltáři, protože pochmurný žnec se k němu blížil.
„Ale, co Vás nemá!“ zaznělo z kápě vesele. „Pro Vás si nejdu, ale jste osoba, která má hodně co do činění s lidským zrozením a smrtí, tak se Vám mohu zjevit. Konkrétně bych potřeboval jeden malý podpis…“
S těmito slovy odložil kosu na jednu z lavic, hmátl do vzduchu a zčistajasna držel psací podložku s připnutým pergamenem a pero. Pomalu došel až ke knězi a oboje mu podal. Ten to přijal, nic jiného mu nezbývalo – oltář odmítl ustoupit dál s ním.
„A-A-A-A to jako musím vlastní krví?“ zajektal, když zjistil, že pero nepíše.
„Oh, promiňte!“ dostalo se mu odpovědi. Stejným způsobem jako předtím podložka a pero se objevila i lahvička inkoustu. Kněz namočil špičku černého husího brku. Když už se chystal začít psát, ode dveří zaznělo rázné: „Zadrž!“
Oba dva stojící u oltáře vzhlédli. Tentokrát ve dveřích stála postava obklopená oslňující září, oblečená v sněhobílé roucho a držící v jedné ruce plamenný meč – skutečný! – a v druhé žezlo. Kněz jen vykulil oči na nově příchozího, takže si ani nevšiml, že mu z pera ukápl inkoust a udělal na pergamenu velikou a dost nehezkou kaňku.
„Vy… Vy jste Fanou…ehm… Nach-trach… ééé… mricho-kenso?“
„Pravdu díš, smrtelníče. Však střez se! Přišel jsem tě varovat, neb zhřešils!“
„Poslyšte, já tu byl první!“ odsekl pochmurný žnec a poklepal kostnatým prstem na pergamen. „Tak mi dovolte nechat si od tohoto gentlemana podepsat pár lejster. Hnedka Vám bude k dispozici taky.
„Toho se nestane, dokud jsem tu!“ zahřměl bůh o poznání naštvaněji. „Tento smrtelník, jenž služebníkem mým byl, zhřešil a již nemá právo na rozhodování žádné v životě zemském ni nebeském!“
„To bylo v sebeobraně!“ zakvílel kněz.
Bůh si odkašlal, odložil žezlo a meč, sáhl do kapsy, odtud vytáhl malou knížku a zalistoval.
„Tady! Zákon číslo 632/1156 sbírky. Osoba, která spáchá vražedný čin, nemá podle božských zásad žádné právo na…“
„Počkejte, počkejte, my tam máme jenom „Nezabiješ!“,“ oponoval ihned kněz. Bůh povytáhl obočí, zaklapl knížku a poněkud civilnějším tónem zabručel: „To musíte mít dost stručný zákoníky.“
„No víte, ony se vejdou na kousek papíru, je jich jen deset a…“
„PODEPIŠTE!!! Já mám práci ještě jinde, víme?!“ zavrčel pochmurný žnec a začal opět klepat prstem na pergamen.
„A já říkám, že Vám nic nepodepíše, dokud mu já neuložím trest! Půjde před nebeský soud…“
„A to jako kdy?“
„Po smrti! Až potom může něco podepisovat!“
Kostnatá ruka začala něco urychleně hledat v záhybech pláště, až nakonec vytáhla přesýpací hodiny.
„A to si jako myslíte, že na ten podpis budu čekat pětadvacet let?! Jé, to jsem asi neměl říkat, co? To je fuk… Prostě ten podpis potřebuju! Tohle je výjimečná situace a předpisy jsou předpisy!“
„Ano, souhlasím, předpisy jsou předpisy!“ odsekl opět bůh Nach-trach-mricho-kenso a zamával pochmurnému ženci před kápí svým zákoníkem. „A abyste věděl, milý pane, tadyhle náš přítel duchovní spadá primárně pode mě! Vy vůbec zastáváte takový dost pofidérní úřad! Klidně si berete duše ode všech bez rozdílu vyznání a… Platíte vůbec daně?!“
„No dovolte, za tohle Vás zažaluju!“
„S radostí, ale až poté, co odsoudíme toho kněze!“
Do dveří chrámu vběhla rohatá postava s netopýřími křídly.
„Omlouvám se za to zpoždění,“ zasípal ďábel, „ale prý tu mám mít nějakého padlého paladina, tak bych mu rád dal pár rad do začátku a…“
„Vrať se, odkud jsi vylezl!“ začal satana odhánět bůh divokými gesty. „Žádnej paladin tu není, akorát jeden farář!“
„Krucifix!“ dupnul si ďábel. „Já si už fakt musím pořídit nějakej filtr na všechen ten spam!“
„Takže mi to už podep…“ začal opět vznášet své nároky pochmurný žnec, když v tu chvíli mu někdo poklepal na rameno. Stála vedle něj duše mrtvého zloděje.
„Pokud vás, pánové, mohu přerušit, tak ten kněz je už dávno pryč a…“
Bůh Nach-trach-mricho-kenso i pochmurný žnec se podívali na místo, kde ještě před chvílí stál kněz. Na oltáři ležela podložka s pergamenem a pero. Kněz nikde.

Sedmá číše mešního vína. Kněz začínal pociťovat příjemnou vláčnost, která se mu rozlévala celým tělem. Dodneška si ani nebyl jist, jestli na někoho z těch, co se tam právě hádají, vůbec věří. Nejjednodušší bude na události tohoto večera co nejrychleji zapomenout.
Nalil si osmou číši…

Poznámka vydavatelství:
Text je autentický, bez úprav a korektur. Tento příspěvek můžete hodnotit v diskusi.

Filibald Petelka se naposledy podíval své rozkošné hobitce do očí a široce se usmál. Byl pořádný kus půlčíka, nebojácný a silný. Pod šedivou košilí se mu dmuly svaly.
Svou štíhlou a blonďatou ženu miloval nadevše, s přehledem obsazovala nejvyšší příčku na Filibaldově žebříčku hodnot. V těsném závěsu za ní se nacházel hobitův nejoblíbenější a nejprovozovanější koníček, rybolov.
Každý večer, kromě těch, kdy se svou ženou provozoval svůj druhý nejoblíbenější koníček, chodil, pokud svítil měsíc a zářily hvězdy, pěkný kus cesty k jezeru v lese, kde chytal kapry. Občas se mu podařilo chytit okouna nebo dokonce štiku, a pak slavil až do rána, ale většinou odcházel s nepořízenou. Menší kousky pouštěl; ne ani tak ze soucitu, ale spíše proto, že místní kněz Dacho říkal, že to nemá rád bůh lesa.

Pravidelně se u jezera setkával se svými známými z vesnice, starým Blátošlapkou Mimoňem a velice ambiciózním rybolovcem Kaňkou Zamezilem, který ovšem Filibalda pomalu začínal štvát, protože si vždycky s sebou přinesl láhev vína a jak čas plynul, dostával se čím dál tím více do nálady a za takové dvě hodiny od příchodu začal házet žabky do vody a plašit ryby. Kdyby to alespoň uměl, ale vždycky akorát hodil šutrák s pompézní a zcela zbytečnou otočkou tak, že šel rovnou ke dnu, aniž by se byť jedinkrát odrazil od hladiny. Filibald ho podezříval, že si v alkoholovém opojení nevybíral placaté kameny. Jednou se ho na to zeptá, což o to, spíš mu ukáže, jak na to. V házení žabek byl vždycky dobrý.
Jak si tak Filibald kráčel po vyšlapané stezce, mezi korunami stromů prosvítal měsíc. Podél úzké stezky vyrůstaly nízké keříky s chutnými černými plody, kterým hobiti z vesnice říkali dobrounky. Chutnaly sladce a lehce štiplavě. Filibald si jeden plod utrhl, otřel o košili a vložil do úst.
Dobré, jako vždycky, řekl si a rozhlížel se po okolí, jestli někoho, nebo něco nezahlédne. Někdy zahlédl srnu, a to se mu líbilo. Taky by mohl narazit na Kaňku a trochu ho polekat, šibala.
Lesem se rozlehlo houkání sovy. To se Filibaldovi moc nelíbilo. Znal starou báchorku, že když prý sova zahouká šestkrát, stane se něco zlého. Zastavil se a ostražitě poslouchal. Sova zahoukala celkem sedmkrát, což Filibalda uklidnilo. Usmál se a vyrazil dál. Byl už blízko svému cíli. Ještě obejít velký bludný balvan, pod kterým mají noru zajíci, a bude na místě.
Měsíční svit se odrážel od nehybné a temné hladiny. Filibald koumal, jestli tu je ještě nějaký jiný rybář, konkurence. Nikoho neviděl. Pokračoval v úctyhodné vzdálenosti od břehu – přece si nevyplaší ryby – na své oblíbené místo, vykotlaný kmen staré a široké vrby.
Když už byl téměř na místě, vyskočil na něj z vrby temný obrys a za chrčení se po něm vrhl. Filibald vyjekl a povalený na zem se jej snažil překulit pryč. Povedlo se mu to a situace se obrátila. Teď tu potvoru držel v šachu on. „Co jsi zač?“ zeptal se.
„Neblbni, Fildo, to jsem já, Kaňka. Chtěl jsem tě jenom polekat, sranda, však víš, ne?“ řekl přidušeně rybářský konkurent.
Filibald se zašklebil. Nyní už rozeznával kulatý obličej mladého hobita. „Aby sis tímhle jednou nepřinesl neštěstí,“ řekl a pomalu vstal. Oprašoval se, zatímco se Kaňka soukal na nohy.
„Co děláš na mém místě?“ zeptal se Filibald a mračil se u toho.
Kaňka rozhodil rukama. „Však víš, máš nejlepší plácek, a tak jsem chtěl využít toho, že jsem tu byl dneska dřív, než ty.“
„Jo, jo. Tak koukej mazat,“ řekl Filibald a vytahoval prut. Kaňku Filibaldova slova slyšitelně nepotěšila. Nabral dech, jakoby chtěl něco říct, ale potom jen dlouze vydechl, přehodil si svůj ranec přes rameno a odešel beze slova pryč.
Jak tě to učil táta. Hezky – hlasité žblunknutí vytrhlo Filibalda z přemýšlení. Podíval se směrem, odkud slyšel ten zvuk. Beztak to byl ten výtržník Kaňka, naštval se, že jsem ho vyhnal, a proto mi schválně plaší ryby.
Filibald sklonil hlavu k lanku, takže si nevšiml dvojice červených bodů, které se nakrátko objevily u hladiny jezera. S radostí dal na háček kousek starého domácího chleba, natáhl prut nad jezero a spustil lanko s háčkem a návnadou do vody.
Nastala chvíle, které on sám říkal napínavé číhání. V očích jeho ženy to byla spíše velká nuda. Není divu, že s ním byla na rybách jenom jednou, čerstvě po svatbě, když byla ještě celá zamilovaná.
Vypadalo to, že Kaňka nahodil na opačné straně jezera. Sedl si na šedý, dobře osvětlený kámen. Hnedle vedle pravé ruky měl přichystanou poloplnou láhev s vínem, ze které pravidelně co chviličku upíjel. Filibaldovi se zdálo, že slyší rytmické krkání, ale zdráhal se tomu uvěřit. Bral rybolov jako posvátnou záležitost, jejíž kažení je hodno zatracení.
Pojďte, rybičky, pojďte. Filibaldovi se na mysl vloudila představa, jak asi bude vypadat, když přijde domů opět, už po desáté v řadě, s prázdnou. Žena se mu vysměje a on se zase bude červenat a blekotat cosi o tom, že mu nepřejí bohové. Beztak za to může ten Zamezil. Podíval se na něj. Zrovna pil víno. Tentokrát pil jaksi dlouho. Filibald čekal, co se bude dít, a doufal, že se nestane to, o čem uvažoval, že by se mohlo stát, což se nakonec taky stalo. Kaňka třískl s flaškou o kámen, prut hodil na zem, postavil se na vrchol kamene, přiložil dlaně k ústům, aby zesílil zvuk, a naprosto neuvěřitelně mohutně si říhl.
Ta rána se šířila bleskovou rychlostí do všech světových stran a Filibaldovi se zdálo, že její ozvěna bude rezonovat snad navěky. Zřetelně zakroutil hlavou. Chtěl zařvat pár neslušných výrazů, ale zarazil se. Kaňkův prut popojel k jezeru a Kaňka se za ním vrhl až neuvěřitelně rychle. Rychlost reakce toho opilého hobita Filibalda vskutku překvapila. Kaňka teď stál s prutem vztyčeným k temnému nebi a vítězoslavně pokřikoval. Opilci mají štěstí, pomyslel si Filibald a kroutil hlavou ještě výrazněji. Náhle ale strnul. Prut vystřelil jako šíp a Kaňka, který se ho pevně držel, letěl do jezera i s ním. Do vzduchu vystříkl gejzír vody a hladina se vzápětí za nebohým hobitem úplně uzavřela.
„Kaňko!“ vykřikl Filibald a upustil prut. Poskakoval na břehu a chytal se za vlasy. Ten rybářský vyvrženec stále ne a ne vyplavat! Filibald mu chtěl nějak pomoci, ale neuměl plavat, takže byl bezmocný jako jeho vlastní žena, když se ho snažila přesvědčit, aby nechodil na ryby a raději se věnoval nějaké užitečné práci.
Hladina se uklidnila a jezero opět opanoval klid noci. Jen Filibaldovi se hlavou hemžilo tisíce myšlenek. Nebohý hobit! zaúpěl v duchu a nepřestával pozorovat vodu. Když to kousek od něj začvachtalo, málem vyletěl z kůže. Uskočil o solidní kus dozadu a napřáhl pěst v obranném gestu.
Z jezera vylézalo prapodivné stvoření, které Filibald jakživ neviděl. Bylo vysoké jako ti divní, uspěchaní lidé, kteří žijí ve velkých městech na západě, a silně páchlo rybinou. Postavilo se na dvě nohy, mezi prsty na rukou a nohou se tomu rozpínaly blány. Nejpodivnější na tom stvoření ovšem byla jeho hlava. Prostě na první pohled sumčí, s fousky, akorát oči to mělo červené a svítící.
Filibald strnul a nezmohl se ani k sebemenšímu pohybu. Z otevřených úst mu vyšel nepatrný zvuk. Ani si nevšiml, odkud sumec vzal dlouhou dýmku, kterou si zastrčil do úst, zabafal a vyfoukl kroužek dýmu.
Tohle je zosobněná rybí pomsta na rybářích, napadlo Filibalda nejprve a pomalu se začal smiřovat s tím, že se blíží jeho konec. Sumec však nejevil nepřátelské úmysly. Prohlížel si vystrašeného hobita od hlavy až k patě a lehce přikyvoval hlavou.
„Tvůj přítel mě vyrušil ze spaní. Nevím, jak ten zvuk dokázal udělat, ale bylo to tak silné, že mi na hlavu spadla drahocenná váza od strýčka z Lukovského jezera. Samozřejmě, že se rozbila a navíc mi způsobila bolístko,“ promluvil konečně sumec a dotkl se rukou temena své hlavy.
Filibald valil oči a moc ho nenapadalo, co na to odpovědět. „Kaňka… Co se mu stalo?“ vysoukal ze sebe nakonec otázku a hlasitě polkl.
Sumec pořádně potáhl z dýmky. „Stáhl jsem ho do hlubin a uvrhl do vězení. Musí být potrestán za svůj přečin,“ odpověděl. Filibalda sice Kaňka pořádně naštval, ale zase ne natolik, aby k němu nepocítil soucit. Přece jen si nedávno našel dívku z vedlejší vesnice a proslýchalo se, že s ním snad čeká malé hobiťátko. Jednej, Filibalde Petelko. Zachraň ho.
„Je nějaká šance, jak bych ho mohl osvobodit?“
Sumec se otočil k jezeru. „Inu, škoda se mi udála skutečně velká, nicméně jsem velmi velkorysý tvor, žádný vodník nebo něco podobného, takže jsem ochotný tvého kamaráda pustit, pokud splníš mou podmínku.“
„Poslouchám.“
Sumec namířil dýmkou na hobita. „Pokud uhádneš mou hádanku, bude volný. Ale upozorňuji tě – pokud neuhodneš, stáhnu tě do hlubin.“
Filibald zahnal všechny strašpytelské myšlenky a soustředil se na záchranu toho nezbedy. „Přijímám, sumče,“ řekl rozhodně a podíval se tomu tvoru do očí. Sumec se zasmál bublavým smíchem a vyslovil hádanku: „Plave to, ale ryba to není. Chodí to, ale člověk to není. Co to je?“
Soustřeď se. Bude to tématicky souviset s událostmi dnešního večera. Filibald usilovně přemýšlel. Teda, to je ale fakticky těžká věc, pomyslil si po chvíli. Napadala ho jen jediná odpověď. Uklidnil se myšlenkou, že vždycky může zmizet v lese, a vsadil vše na jedinou kartu.
„Jsi to ty!“ skoro vykřikl, jak mu přeskočil hlas napětím. Sumec se pomalu, teatrálně otočil na Filibalda a vyndal si dýmku z úst. Usmál se a odhalil dvě řady bílých zubů. Mrkl pravým okem a skočil do jezera.
Za pár okamžiků se na hladině objevil Kaňka. Plácal rukama kolem sebe a křičel, jako by se snad v hlubinách pod ním proháněla nějaká strašlivá potvora.
„Kaňko! Tady!“ zavolal Filibald a mával přitom na něj.
Rozhodl se, že tentokrát tomu kujónovi řádně domluví. A také se rozhodl, že odnaučí svoje děti krkat.

Poznámka vydavatelství:
Text je autentický, bez úprav a korektur. Tento příspěvek můžete hodnotit v diskusi.